Mluvíte o konci. Zeptám se přímo: Je to vaše poslední sezona?
Nechci to říct naplno. Ale už mám jiné životní hodnoty, mám tři děti a rodinu, která mě potřebuje. A já už nemám vnitřní sílu pořád cestovat a připravovat se na zápasy. Takže tohle bude opravdu moje poslední sezona.
Je vám 31, není to brzy?
Lidsky jsem mladý, ale na turnajích už není moc hráčů, kteří by byli starší. Víte, půl roku jsem kvůli zranění nehrál a nemohl ani pořádně trénovat, a ten vlak mi strašně ujel. Mladí jsou teď strašně rychlí a já cítím, že moje hra už není to pravé ořechové.
Zranění vám vzalo sílu i rychlost...
... ale zároveň mi něco dalo. Byl jsem půl roku s rodinou a ten život bez tenisu se mi hodně líbil. Uvědomil jsem si, že se vůbec nebojím odchodu do tenisového důchodu a vím, že pořád budu mít co dělat. Zranění mi tohle rozhodnutí ulehčilo. Kdybych byl pořád kolem dvacátého třicátého místa, nedokázal bych se z toho kolotoče dostat.
Přesto jste se do něj vrátil. Nelitujete?
Já jsem se vrátil z jednoho prostého důvodu: měl jsem chráněný žebříček na osm turnajů. To znamená, že mám v něm stejné místo jako před zraněním. A tenis je sport, který jsem dělal celý život, něco jsem s ním prožil a nechtěl jen tak skončit. Já se teď s turnaji loučím a dívám se na to pod jiným úhlem. I myšlení se u člověka změní.
Zbývá vám ještě šest podniků, kde budete pod chráněným žebříčkem. Co by se muselo stát, abyste změnil názor na odchod?
Já na žebříčku budu jen padat a padat. Abych se udržel v nějaké první stovce, musel bych v těch šesti turnajích být vždy ve finále. A pokud bych ve stovce nebyl, musel bych pak hrát jen menší turnaje nebo challengery. A to nechci.
Dokážete si vůbec představit, že byste třeba hrál kvalifikace?
Kdybych se chtěl dostat zpátky a zůstat u tenisu ještě dva tři roky, tak by nebylo zbytí. Ale v mém případě už to nemá cenu. Děti mě potřebují, Kubovi bude osm, dvojčatům bylo pět. Potřebují mít tátu. A pro mě jsou důležitější věci než to, jestli míček skončí v autu nebo v síti.
Máte ještě nějaký tenisový sen, který byste si chtěl splnit?
Chtěl jsem vyhrát Prostějov. Hrál jsem tu dvanáctkrát ze třinácti ročníků, třikrát jsem tu byl ve finále. Nepovedlo se. Teď mi zbývají ještě dvě přání: zvítězit na nějakém turnaji a hlavně zkusit se probojovat do Davis Cupu.
Na zářijové utkání o vše. S Nizozemskem bude Česko bojovat o návrat do elitní do Světové skupiny.
Já bych chtěl být u toho a týmu pomoct. Ale můžu tam být jen tehdy, pokud na to opravdu budu mít. Ne za zásluhy, že jsem předtím hrál deset let dobře Davis Cup.
Vy jste vždycky tuhle soutěž miloval. Čím vás tak okouzlila?
Náš sport je individuální, pořád hrajeme jen sami za sebe. V Davis Cupu najednou hrajeme za lidi v celé republice. Je to o národní hrdosti a já se nikdy nestyděl za to, že jsem Čech! Navíc v týmu byla vždycky skvělá atmosféra a je paráda, když lidi nekřičí "Jirko, do toho", ale "Češi, do toho". To nevypustíte jediný zápas. A je tu ještě jedna věc...
Jaká?
Vyrůstal jsem za komunismu, pro nás byla reprezentace jedinou možností dostat se třeba do hloupého Maďarska. To ve mně přetrvalo a hrát za Česko byla pro mě pocta.
Dokážete vůbec pochopit, když se nějaký hráč téhle pocty vzdá?
Vy asi narážíte na Štěpánka, že?
Ano.
Nechápu to. Já znám Radkovy názory a vím, že to rád hrával a byl rád, že může s námi v týmu trénovat. Pak se dostal výš a změnilo se to. Ale to je trochu smutný příběh.
Mluvil jste s ním o tom?
Ne. Ale byl bych rád, kdyby se vrátil. Je to momentálně nejlepší hráč v Česku. A věřte, že Štěpánek a Berdych mohou klidně vyhrát Davis Cup. Ale záleží na tom, jestli člověk chce, nebo ne.
Třeba byste tohle mohl změnit. Neuvažoval jste o roli kapitána českého týmu?
Tohle je funkce, na kterou musí člověk uzrát. Ne, že skončí s tenisem a vrhne se na to. Musí mít zkušenosti s trénováním, musí umět poradit hráči, psychicky i technicky ho připravit. Na to bych se necítil.
Trenéřina vás tedy neláká?'
Ne. Nechci být otrokem kurtu, denně na něm stát a deset hodin trénovat. Samozřejmě bych chtěl u tenisu zůstat, pozvednout ten prostějovský i český, dát mu glanc a jméno.
Takže sportovní manažer?
Lákalo by mě to. Chtěl bych si dodělat vzdělání, absolvovat nějaké kurzy, abych se vypracoval. Ale uvidíme, nechci předbíhat.
Co podnikání? V Praze máte přece obchod se sportovním zbožím Australian.
Funguje už čtvrtým rokem a zatím bez problémů. I když jsem závislý na lidech, jestli si přijdou zboží koupit. Je všeobecný trend, že chtějí jen známé značkové zboží. Tohle je pro ty, kteří se chtějí lišit, a ne chodit s těma fajfkama či pruhama.
Pro vás dost symbolický názor. Nikdy jste nebyl reklamní tváří velkých značek. Proč?
Je to moje povaha. Nikdy jsem nechtěl být tahaný po bulvárech, ukazovat lidem své soukromí, jestli mám černé nebo žluté příbory. Jsem rodinný, klidný typ.
I na kurtu. Rozbil jste třeba při zápase někdy zlostí raketu?
O otci vždy hovoříte s velkou úctou. Jste vděčný, jak vás vychoval, že?
Vychoval mě správně. Naučil mě vážit si věcí. Já bych chtěl tohle naučit i své děti.
Podaří se to?
Budu se snažit, ale je jiná doba. Dřív jsem byl rád, že jsem měl z tuzexu jednoho angličáka a měl ho dvacet let. Dneska si koupíte v samoobsluze čokoládu a dostanete ho k ní. Nejde uplatňovat stejná taktika.
Kdy jste si vlastně uvědomil, že se můžete tenisem živit, dobře živit?
Když jsem byl dítě, chtěl jsem být Ivanem Lendlem. Snažil jsem se jít v jeho stopách, i když mu nesahám ani po paty. Ale byl komunismus a já nevěřil, že bych někam vůbec mohl jezdit. Pak se změnil režim, bylo mi sedmnáct, já přestoupil ze Zlína do Prostějova a začal brát tenis profesionálně.
Přitom jste ještě chodil na školu a v rámci praxe dělal na stavbě.
Vstával jsem o půl páté a uvědomil jsem si, že mám jen dvě možnosti. Buď hrát tenis, nebo dělat tohle. Vybral jsem si to první.
V rámci praxe jste svařoval a prý velmi rád. Dokonce jste si udělal i košíky na míčky. Máte je ještě?
Už ne. Tenkrát jsem dělal se svým mistrem. Ale myslím, že kdybych si ještě udělal pár svárů, možná bych je znovu vyrobil.
Ještě jedna historka z vašeho mládí: když jste hrál poprvé Roland Garros, měl jste na sobě červené spartakiádní trenýrky.
No jo, bylo mi sedmnáct a neměl jsem žádné sponzory. A ty trenýrky mi prostě seděly. Tenkrát mě tam viděl pan Kukal a domluvil mi prvního sponzora na oblečení. To jsem byl v sedmém nebi.
Trenér Kukal se vám stal i později osudným. Právě on vás v roce 2002 vytáhl na páté místo v žebříčku i na Turnaj mistrů.
To byla závěrečná štace. Když mě přebíral, byl jsem už osm let v první stovce. Ale jemu se podařilo mě nakopnout, ukázat mi jinou cestu. Otevřel mi dveře k velkému tenisu.
Říkáte: ukázal jinou cestu. V čem?
Je to mezi námi. Ale změnil jsem herní pojetí, začal jsem hrát útočně, pomohl mi psychicky. Ale trvalo to. Když jsem pod ním začal trénovat, tři měsíce jsem nevyhrál a říkal si: Sakra, je to k něčemu? Dnes už vím, že bylo. Prožil jsem s tenisem krásné chvíle, ale teď přijdou nové. A věřím, že ještě hezčí.
7. června 2006 1:00
