Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Míň na tenisovém kurtu, častěji na kolenou. Končí Djokovičova éra?

JEN STÍN. Srbský tenista Novak Djokovič vypadl na Australian Open ve 2. kole. | foto: AP

20 2017
Ať už byl záměrně vtipný, nebo jen kousavě ironický, rozhodně reagoval pohotově: „Co si z toho vezmu? Vezmu si leda tašku a odletím domů.“ Novak Djokovič má pravdu. Tenisové Australian Open vydechlo údivem, když se loučil senzačně již ve 2. kole poté, co podlehl Uzbeku Istominovi po čtyřech a půl hodinách v pěti setech.

Jen jeden duel, v němž mistr nad mistry zakolísal? Bohužel pro něj nejspíš ne. Djokovičova prohra zapadá do trendu - a ty bývají pravdivější.

Muž, který si tenisem jen na prize money vydělal přes 107 milionů dolarů, má od posledního grandslamového triumfu v Paříži tuto bilanci: ve Wimbledonu 3. kolo, na olympiádě 1. kolo, v US Open porážka ve finále. Spolu s výsledkem z Melbourne se tedy čtyřikrát rozeběhl, leč třikrát zakopl hned po startu.

„Tohle je pro něj opravdu nová situace,“ řekl pro Sky Sports jeho bývalý superkouč Boris Becker.

Fotogalerie

To, že se s ním srbský mág rozloučil, spadá do jeho rozbouřeného osobního života posledních měsíců, v nichž stále větší vliv přiznává Pepe Imazovi, španělskému motivátorovi (ti, co ho nemají rádi, mluví spíš o samozvaném guruovi). A ani Becker nevěří tomu, co sleduje.

„Obyčejně z Austrálie odjel s titulem a 2 000 body, pak je rok jednodušší. Teď se musí celý tým semknout a najít lék,“ dodal Becker.

Djokovičova forma je podobně nečitelná jako výroky, s nimiž se loučil v Melbourne. Pronášel slova, z nichž lze cítit Imazovy ideje lásky a míru, které ovládnou svět. „Člověk se učí každý den. Nejen z porážek,“ pronesl. „Co můžu dělat? Do poslední chvíle jsem dělal maximum. Je to prostě tenis, v němž jeden hráč může porazit druhého. Všichni se neustále lepší.“

Otázkou je, zda to platí o něm samotném. S mírou úspěchů, na něž dosáhl, má vítěz 12 grandslamů krutě řečeno „právo na vyhoření“; Björn Borg s 11 tituly ostatně tento důvod i oficiálně přiznal, když v 26 letech nečekaně skončil kariéru.

Becker navíc prozradil další detaily: „Za poslední půlrok nestrávil na kurtech tolik tréninkového času jako dříve - a sám to ví. Úspěch nepřijde na zavolání, musíte si jej odpracovat.“ Djokovič přitom na startu roku 2017 zdolal ve finále v Dauhá světovou jedničku Andyho Murrayho, čímž stvořil iluzi, že spolu stavějí kulisy pro velkolepé bitvy.

Jenže zatímco dříve z Perského zálivu vždy rovnou letěl do Melbourne, aby měl na přípravu co nejvíce času, nyní z Kataru zamířil ještě domů. Možná pouhý detail, možná je právě v tomto klíč. Dříve býval proslulý dřinou na hranici sebeobětování, kvůli tenisu klidně kompletně překopal stravovací návyky. Najednou se do všeho vkrádá osobní život.

Jistě na to má plné právo.

Ale zároveň to přináší následky.

„Jestli soupeři za poslední půlrok víc věří tomu, že mě mohou porazit? Jistě,“ řekl. „Podívejte se, myslím to tak, že přece nikdo nikdy nejde na kurt bez toho, aniž by věřil.“

Není to úplná pravda: Djokovičovi kromě báječné hry pomáhala i aura, jež někdy hraničila se sportovní nesmrtelností; jako Houdini dokázal unikat i ze zdánlivě dokonalých pastí. Nejednoho soka tím zdeptal až k výsledné porážce.

V květnu mu bude 30 let. Jelikož Murray po výhře ve 3. kole dál kráčí turnajem, náskok v čele žebříčku si udrží a dost možná jej výrazně navýší. Djokovičova éra nejspíš ještě nekončí, nejspíš se tak nestane ostrým řezem.

Ale mění se; zem pod jeho nohama se houpe tak, jak tenisový imperátor rozhodně nebyl zvyklý.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze