Odcházející královna českého lyžování se jen udržuje v kondici. To její možná nástupkyně už má za sebou v nové přípravě vstávání ve čtyři ráno při tréninku na ledovci. Na kolečkové brusle na pražskou Ladronku vyráží před osmou.
"Nikdy tam nejsem první. Poznávají mě možná jen opravdoví fandové. Člověk má cyklistickou helmu, vypadá úplně jinak. Jako když jdete po ulici. Nikoho nenapadne, že bych tam mohla být."
Ale třeba bude jednou stejně známá jako Neumannová. V pátek se obě sešly v Písku. Při vyhlášení lyžařů roku.
Páteční večer je o královnách českého lyžování. Nosily jste v dětství rády na hlavě korunku?
Neumannová: Já ne. Ale neskutečně ji miluje moje Lucka. Vždycky když vidí korunku a princeznovské šaty, je jako utržená ze řetězu.
Záhrobská: Hrávala jsem si na princezny. Mívala jsem hábity a šaty, máma mi občas něco ušila.
Kterou pohádku s královnou jste měly nejradši?
Neumannová: Princeznu se zlatou hvězdou na čele a Popelku.
Záhrobská: Jako malá jsem se dívala na Šíleně smutnou princeznu. Popelku musí milovat každé dítě. Ale moje nejoblíbenější je S čerty nejsou žerty. Tam je král vdovec.
A jak je to s vámi a zlatem? Prozraďte recept na zlatou medaili z mistrovství světa.
Neumannová: Talent, hodně práce a štěstí – jednak seshora od pánaboha a potom taky štěstí na lidi kolem sebe. To jsem měla.
Záhrobská: Žádný konkrétní není. Myslím, že ani neplatí poctivě trénovat a odříkat si. Já jsem odmalička všechno podřizovala lyžování.
Ještě si vzpomenete na váš první závod v životě?
Neumannová: Kategorie dětí do 10 let, na Zadově, běh na jeden kilometr. Přišlo mi to děsně dlouhé. A nevyhrála jsem. Já hrozně dlouho byla nejlíp druhá, jedna kolegyňka mě pořád porážela.
Záhrobská: Už asi ne. V šesti, sedmi letech, v předžácích. Musela bych najít nějaký diplom.
Zkuste porovnat: nakolik významnou roli sehráli ve vaší kariéře vaši otcové?
Neumannová: Táta? Nejdřív tu, že mě s maminkou počali. A potom že mi vytvořil klidné rodinné zázemí. Na rozdíl od Šárčina otce měl můj táta na srdci jiné věci, než abych byla sportovní hvězda. Do sportu mě netlačil. Spíš mi připomínal, abych byla slušně vychovaný člověk a měla smysl pro základní lidské povinnosti. Za to jsem mu vděčná.
Záhrobská: Táta mě k lyžování přivedl. Kdyžmě učil, ani nepředpokládal, že se to zvrtne do těchto dimenzí. Když jsme byli malí, zabezpečil peníze, abychom se lyžování mohli věnovat. Velkou roli hraje pořád: je trenér, servisman, manažer.
Kdy jste nejvíc nenáviděly sníh?
Neumannová: Určitě jsem ho nenáviděla víckrát. Ale nejvíc asi na olympiádě v Salt Lake City při sprintu. Když jsem zjistila, že mám promazáno a ostatní mi ujíždějí.
Záhrobská: Nedá se říct, že bych ho nenáviděla. V březnu se už těšíte, až sezona skončí, ale zároveň jsou krásné dny na lyžování, svítí sluníčko. Nebo je to jako letos v lednu, když začalo sněžit. Na jednu stranu máte radost, protože do té doby byly zelené pláně. Ale zase když napadne třicet centimetrů sněhu, nedá se čtyři dny trénovat.
Řekly jste si někdy: Tohle je ale bláznivá, nenormální trať?
Neumannová: Vždycky při sprintech, co se konaly v halách. Ty mi totiž vůbec nepřirostly k srdci.
Proto také nyní, když se snažíme dostat do Prahy sprint v rámci Tour de Ski, hned jsme zavrhli Sazka arénu. Chceme lidem u televize ukázat, co je na Praze nejkrásnější. Takže mám vymyšlený start u brány Pražského hradu a cíl u Lorety.
Záhrobská: Loni jsem byla na závodě, který spolupořádá firma Vist, od níž máme oblečení a kombinézy. Je to závod i pro veřejnost v různých kategoriích. Trať je dlouhá asi pět kilometrů, něco mezi superG a obřákem, jede se asi čtyři minuty. Po prvních dvaceti bránách mě začaly bolet nohy. Poslední půlminutu už jsem si lámala hlavu, jak se za cílovou čárou zvednu. Nohy ve sjezdovém postavení pálily. Ale mělo to výborný efekt. Pak mi jakákoli trať přišla strašně krátká a lehounká.
Kde si teď nejvíc odpočinete?
Neumannová: Na Šumavě. Jakmile odjedu z Prahy, kde většinou žiju v hektickém tempu, sjedu z hlavní silnice a vjedu do kopečků, hned ze mě spadnou největší napětí a stres.
Záhrobská: Už naplno trénuju. Ale strávily jsme s mamkou devět dní v Řecku. Moře bylo ještě studené, šlo spíš o dovolenou na výlety. Kréta mě zase tolik nenadchla. Bylo pro mě dobré chodit po pláži v písku, protože nohy jsou zničené. A člověk dýchá úplně jiný vzduch. Ale dokázala bych si stejně odpočinout u nás, kde je spousta krásných míst. Třeba na Šumavě.
Jak dlouho vlastně vydržíte bez lyží?
Neumannová: No, asi se na ně dostanu dřív než běžný smrtelník. Minimálně na podzim navštívím ledovec na Dachsteinu, v rámci mé spolupráce s firmami Madshus a Swix se tam pojedu podívat za českým mančaftem, abych dojednala firemní vybavení. Ale kdovíjak pospíchat na sníh nebudu. Nikdy jsem nebyla velký milovník lyžování na ledovci. Radši si počkám na ten přírodní.
Záhrobská: V pondělí jsem se z nich vrátila. Nikdy nemáme pauzu delší než dva měsíce. Na jarních ledovcích vstáváme ve čtyři ráno, to se člověk netěší. Ale na to hezké svezení zase jo.
Jak byste si vedly na lyžích té druhé?
Neumannová: Kdysi dávno, jako malá holka, jsem dokonce na sjezdovkách závodila. Myslím, že rekreační sjezdařka jsem dost dobrá. Sjedu všechno – a ráda.
Záhrobská: Strašně dlouho jsem na běžkách nestála. Jako malou mě to moc bavilo, ale teď na běžky není prostor. Ale do mého tréninku patří kolečkové brusle. Chodím na ně s běžkařskými hůlkami.
Jedna jste na konci kariéry, druhá vlastně pořád na začátku. Kateřino, muže být Šárka tak úspěšná jako vy?
Neumannová: Mistryní světa už je, olympijskou vítězkou ještě sice ne, ale ty možnosti rozhodně má. Takže proč ne?
