Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Není nic snadnějšího než havarovat na Dakaru, píše Ivo Kaštan. Ale co pak?

Balais: sběrné vozidlo na Rallye Dakar | foto: cybermotard.com

13 2010
Havarovat patří na Dakaru k těm nejsnadnějším věcem. Neznám žádný jiný sport, kde byste jeli úplně do neznáma. Třeba v šestidenní se trať prochází pěšky, v rallye projíždí... Vezměte si třeba havárii Zapletala. Vůbec nic nemohl ovlivnit, prostě se udělal kráter přímo v cestě.

Tyhle krátery jsou zcela nevypočitatelné. Pod pískem je jeskyně, do které se začne sesypávat písek. V neděli do podobné vlétla jedna italská motorkářka, motorka se propadla dolů a museli ji vytahovat na lanech.

Pokud jedete autem nebo kamionem, máte větší šanci, že se vám nic nestane. Kotrmelce přes střechu jsou na Dakaru běžnou záležitostí, všechna auta jsou tady omlácená. Kdyby například do Tomečka nenarazil další kamion, Tatru by obrátili na kola a bez potíží pokračovali dál. Byla to zcela běžná chyba.

V minulosti jsme na Dakaru mohli vidět také kotrmelce náklaďáku. V roce 2003 třikrát převrátil auto přes střechu i vždy maximálně opatrný Karel Loprais.

Deník Ivo Kaštana

V autech je pravděpodobnost převrácení asi největší, je z nich totiž nejhorší výhled. Lépe vidí nejen kamioňák, ale i motorkář, který musí stát ve stupačkách, takže je přibližně dva metry nad úrovní terénu. Zatímco v autech jsou zaražení v těch jejich sedačkách, navíc mají často upatlané sklo. Moc toho opravdu nevidí.

V kamionech nejen lépe vidí, ale ani si nemusí lámat hlavu s různými terénními nerovnostmi, které by jiného soutěžícího minimálně vyhodily ze sedla. Obzvlášť u kamazů můžeme pozorovat styl - jedu jako dráha, kámen nekámen, keř nekeř. I když je samozřejmě také věcí zkušeností odhadnout, kdy už je ten kámen moc velký, a uhnout.

Je to jako házet si mincí o život

Nehody motorkářů nejsou častější, ale více nebezpečné. Jet Dakar s motorkou je jako házet si mincí o život. V autě máte sklo, pásy, trubky, ale pro motorkáře neexistuje žádná účinná ochrana. Téměř při každém pádu hrozí fatální zranění.

Pro motocyklisty je jen dobře, že na Dakaru existuje hned několik způsobů, jak si přivolat pomoc. Každý má svou krabičku, tzv. iritrack, a závodník si na něm stiskne po bouračce červené tlačítko. To znamená "havaroval jsem, potřebuji pomoc."

Může to za něj udělat také první jezdec, který ho najde, a vůbec nezáleží na tom, jak dlouho u něj bude stát. Čas se mu v tu chvíli nepočítá minimálně do příletu vrtulníku nebo příjezdu organizátorského vozu.

Pak je tam zelené tlačítko, kterým jezdec dává zprávu, že stojí, ale je v pořádku a bude pokračovat dál. A pak také modré, kterým lze ovládat satelitní telefon a hovořit s pořadateli. Po nehodě se tedy stačí ke krabičce doplazit a něco zmáčknout, případně můžete oznámit další podrobnosti.

Zelené tlačítko je potřeba z jednoho prostého důvodu. Pořadatelé neustále monitorují váš pohyb a vidí, když se závodník zastaví. Je třeba jim tedy oznámit, co se děje, aby zbytečně neposílali záchranu. Organizátoři samozřejmě nejdříve volají na satelitní telefon, aby se zkusili zeptat, proč závodník nejede dál.

A když se všechno rozbije, je na motorce také zabalený lokalizátor, tzv "balize". Stačí krabičku rozlepit, zatáhnout za šňůrku a ta vyšle signál do centrály v Evropě.

Propracovaný mají pořadatelé také systém, který má zabránit srážce s jiným soutěžícím. Na stroji je taková visačka, které se říká sentinel. Když se přiblížíte k jinému sentinelu, tedy závodníkovi, začne to houkat. Funguje to až na půl kilometru. Díky němu bylo také nalezeno dost havarovaných strojů. Zároveň se zařízení používá na upozornění při předjíždění, tedy jako žádost o úhybný manévr.

Kdo nemůže, čeká na smeták

Kdo už nemůže dál, musí čekat na smeták. Sběrné vozidlo (francouzsky balais) jede za pelotonem a sbírá zbytky startovního pole. Kromě všech soutěžících vezme i motorky a v případě, že má místo, i čtyřkolku.

Soutěžící může samozřejmě trvat na tom, že s nimi nepojede, ale zůstane např. u auta a pokusí se ho opravit. Pak od nich dostane revers jako potvrzení, že se ho pokusili nabrat, ale on odmítl. Auto nebo kamion musí odtáhnout doprovodný týmový náklaďák. Poté ještě zbývá možnost oslovit místní.

David Fretigne se na Rallye Dakar pokouší opravit svoji motorku

David Fretigne se na Rallye Dakar pokouší opravit svoji motorku

V Jižní Americe je radost s "domorodci" spolupracovat. Rádi vám pomohou, odtáhnou kamkoliv a je obrovský problém nacpat jim peníze alespoň na benzin. Jsou to prostě fandové se vším všudy.

Někdy úplně stačí, když necháte nějakého Argentince nebo Chilana, aby si sedl za volant a s vaším autem vyjel. Pohybují se v dunách odmala a dostanou se všude. S archaickými náklaďáky s pohonem jedné nápravy projíždějí místa, kudy se organizátoři vůbec neodvažují vytyčit trasu dakarské rallye.

Palivová inflace v Africe

V Africe je to s domorodci zcela naopak. Když tam přijedete k benzínce a chcete natankovat, není problém. Jakmile k ní však dojdete pěšky a nepojízdný stroj stojí o několik kilometrů dál, cena paliva stonásobně stoupá. Jsou to mistři v tom, jak využít vašich problémů a vysát vás do poslední koruny.

Vzpomínám si, jak v Africe zaplatil Mirek Zapletal pět tisíc euro za dovezení náhradního dílu ze 150 kilometrů vzdálené základny. Neměl jinou možnost, a oni to dobře věděli.

Ivo Kaštan

Ivo KaštanKouzlo dálkových rallye objevil po 15 letech závodění v motokrosu, enduru, kartingu a formuli 1600 při Master rallye Paříž - Peking 95.
Poprvé startoval na Dakaru v roce 1996. Ze zmoklé rampy sjížděl v Granadě jako amatér amatérů, s batohem na zádech, na obstarožní Suzuki DR 350.
Celkem si připsal 9 účastí. Nejvíce se mu dařilo v roce 2006, kdy obsadil 2. místo ve třídě Maratón 450 ccm, druhý byl i ve třídě jezdců bez asistence a získal 30. příčku v celkovém pořadí.
Dakar 2010 absolvuje v roli manažera a poradce talentovaného Slováka Štefana Svitka, posledního mistra Evropy v Enduru.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze