„Jsem rád. Je to potřetí za sebou, rok od roku je to těžší. Nechápu lidi, kteří podobné ceny zatracují,“ říká.
Zvláštní. Lidé vás často přirovnávají k jinému svéráznému sportovci, Lukáši Pollertovi. Ten prodal své olympijské medaile.
To se mi na něm nelíbí. Mám velký respekt k lidem, kteří mi projevili důvěru. Chci prokázat, že si jich za to vážím. A nechápu ani odmítání medailí.
Jsou kapely, které si na odmítání trofejí zakládají. Je to jejich image.
Ale sport není showbyznys. Tuhle cenu mi dali lidé, kteří se kolem volejbalu pohybují a kteří by mu měli rozumět.
Jste podle statistik nejlepším blokařem italské ligy. Už jste si zvykl být celebritou nejslavnější ligy světa?
Celebritou? Ani ne. (smích)
Je možné stát se hvězdou v Itálii, a přitom zůstat svůj?
Je. Jistě, výsledky trochu změní každého. Člověk se časem mění. Ale mluvit o nějakém zpychnutí? To ani nejde. Máme v týmu olympijského vítěze, trojnásobného vítěze italské ligy. A nikdo se nechová povýšeně.
A jak jste se tedy v poslední době změnil vy?
Asi mi malinko stouplo sebevědomí. Přece jen hraju v nejlepší volejbalové lize světa. Ale hlavní změna je v tom, že dodržuju sportovní kázeň.
Co to znamená?
Dřív jsem hrával v belgickém Maaseiku, byl jsem dvakrát vyhlášen nejlepším hráčem tamní ligy. Člověku se dařilo, neměl kam jít dál. Nemohl se zlepšovat. A pak jsem přišel do Itálie a zjistil jsem, že je ještě moc věcí, které se musím učit.
A ta sportovní kázeň?
Jde o to, že teď si nezajdu večer na pivko. Změnila se hlavně, jak bych to řekl, má večerní disciplína. A taky jsme na to v Itálii dva, já a moje přítelkyně.
Právě. Neřeknou si kamarádi: Jaká sportovní kázeň? Doma ho drží žena.
To snad ne. Jen jsem si prostě řekl, že divoké večírky už jsou za mnou. Bouřlivějším obdobím si přece projde skoro každý. Jen u sportovců to někdy trochu trvá. (smích) Ale suchar nejsem.
V Česku jste za rebela. Možná kvůli tomu, že si obarvujete vlasy, říkáte otevřeně svůj názor. Vyčníváte. A to se nelíbí každému.
Možná. Ale abych řekl pravdu, na české p o v a z e mě štve jiná věc. Tolerance k nedisciplinovanosti. Když přijde mladý Ital do týmu, nemá od koho se tohle naučit. Nevidí nikoho ze starších chlastat. Já to měl v Ústí naopak.
Mazáci vás tehdy zkazili?
No jéje. Byl jsem úplnej chudáček. (smích)
Vida - mají vás za rebela a vy jste zatím mravokárce.
Tak to vůbec ne. Člověk se nemůže změnit úplně. Jen si časem uvědomí jisté věci, na které předtím nemyslel. V sezoně přizpůsobím životní rytmus sportu, a když je pak volno, tak si to vynahradím. Během sezony bych na nějaké to paření čas měl. Ale náladu ne.
A také vám to asi nedovolí šéfové klubu, že?
Právě naopak. V Perugii mě vůbec nikdo nediriguje. To v Belgii byl mnohem větší tlak. Tam pro hráče platila pravidla. V Itálii si může každý dělat, co chce. Žádné komandování, ale pohodička. V prvním roce sem klidně někdo může přijít a ten rok propařit. Jenže pak zase rychle pomaže zpátky.
I když vás nikdo nehlídá, stejně by si vás každý všiml. Jste dva metry vysoký, máte mohutnou postavu.
Má obliba posiloven je všeobecně známá. (ironicky) Dřív jsem činky vyloženě nesnášel. A s výškou mám problémy už od patnácti, kdy jsem tak narostl.
To jste mohl být docela „dáreček“. Byl jste v pubertě hodně vzdorovitý a neposlušný?
Brzo jsem odešel z domova. O své záležitosti jsem se musel najednou starat sám. Mám svou hlavu. Co chci, to většinou udělám. Určitě se nebojím, když se dostanu do konfrontace. Možná z toho pramení moje pověst rebela a samorosta.
Jste tvrdohlavý?
Asi ano.
Vzdoroval jste často rodičům? Hlavně otci, který je místopředsedou volejbalového svazu?
V pubertě jistě. Jako v každé jiné rodině. Generační problémy, nic zvláštního.
A co když vám loni otec zakázal plážový volejbal kvůli Světové lize v klasickém volejbalu?
To tedy nebyl zrovna generační problém. Nebyl jsem nadšený. Byla z toho hádka. Ale pak jsme se společně s Přemkem Kubalou rozhodli. No, rozhodli, pak jsme zkrátka kývli. Ano, budeme hrát Světovou ligu, a ne turnaje na plážích, ze kterých se dalo dostat na olympiádu.
Ve Světové lize jste se pak vy i český tým pořádně zviditelnili čtvrtým místem. Takže jste nelitoval?
Úspěch mé rozmrzení vymazal. Ale na druhé straně jsme tím přišli i o teoretickou možnost hrát plážový volejbal na olympiádě v Aténách. To mě pořád mrzí.
Na co si v budoucnosti vzpomenete v souvislosti s rokem 2003? Na úspěch ve Světové lize, nebo na dovolenou v Egyptě, ze které jste si přivezl nebezpečný virus?
Určitě na Světovou ligu. Na Egypt chci zapomenout. Naštěstí jsem se ze zdravotních potíží brzo dostal, ale původně to vypadalo, že si zahraju až po Vánocích. Hrozili mi mononukleózou. I tak jsem přišel o mistrovství Evropy.
Příště už žádná dovolená v Africe?
Kdepak. Pěkně si zajedu na chatu do Štěchovic. Tam jsou jen klíšťata.
