Na hřišti je dříč, který po gólech emotivně zatíná pěst. Je vůdce reprezentace, s Kielem má blízko k triumfu v Lize mistrů.
"Kiel je nejlepší mužstvo na světě a Filip v něm vyčnívá. I když se to těžko měří, je teď asi nejlepší házenkář na světě," říká o něm parťák z reprezentace Jan Filip.
Sám Jícha při těch slovech hrdě pokývne, pak však řekne: "Zůstávám na zemi. Vždyť jsem ještě nic pořádného nevyhrál." Brzy to může změnit: jeho tým čeká koncem května finále Ligy mistrů a Jícha útočí na post nejlepšího střelce soutěže.
Kdybych vám před začátkem sezony řekl, že v Lize mistrů dáte 100 gólů, věřil byste mi?
Ne, smál bych se vám. Je to hezký pocit, že se to může podařit (Jícha dal 89 branek a ještě ho čekají dva zápasy), ale nehoním se za individuálními trofejemi. Chceme titul, to je můj sen. Když jsem začínal jako mladý kluk hrát za Duklu ligu, přišlo mi vzdálené sto světelných let, že bych mohl být ve finále Ligy mistrů. Teď se o tu trofej peru a žiju to, čeho jsem chtěl dosáhnout.
V tom finále proti španělskému Ciudad Real bude dost záležet i na vás. Vždyť mnozí teď tvrdí: Jícha je nejlepší hráč na světě.
Taková chvála potěší. Ale já si myslím, že v Lemgu, odkud jsem do Kielu přišel, jsem měl i lepší formu. Ovšem teď mi trenér věří, dal mi šanci tým táhnout. Vím, že když ve finále podám dobrý výkon, tak můžeme vyhrát. Když bude šedivý, tak to bude dost těžké. Beru tu zodpovědnost. Do Kielu jsem přišel proto, abych patřil mezi světové hráče. A světoví hráči jsou ti, kteří něco vyhrají.
Kiel je mašina na výhry. Máte německý titul, triumf v poháru, teď finále Ligy mistrů a v sezoně jste prohráli jen dva zápasy. V čem je vaše síla?
Na hřišti jsme zdravě drzí. Zápasy jsou ovlivněné naší bojovností, je v nás pozitivní energie. I proto zatínám pěst a chci ukázat emoce. Jsem článek týmu a musí být na mně vidět, že vyhrajeme jen tehdy, pokud budeme bojovat. A když prohrajeme, dokážeme to přijmout. Jenže my neprohráváme.
To je pro soupeře dost těžké, ne?
Určitě. Třeba Hamburk, který leží jen sto kilometrů od Kielu, se nám snaží sebrat nadvládu. A tamní bulvární list je do toho celý žhavý a přemýšlí, jak by Kielu mohl uškodit. Píše o tom, že náš klub měl v minulosti podplácet, občas přidá peprné věci o hráčích i vedení. Ale nedivím se, házená je tu nesmírně populární.
Jak vůbec vypadá zázemí takového klubu, jako je Kiel?
Jsme na nejvyšší profesionální úrovni. Je to dané už tím, že máme na každý zápas vyprodáno. Tak třeba přiletí moje rodina do Hamburku, já se o tom jen zmíním a jeden pán, který má na starost speciální úkoly, ji přiveze do Kielu. Máme tým masérů, jsou s námi tři lékaři i osteopat (specialista na poruchy kosterní soustavy). I na zápasy v bundeslize létáme, do ciziny máme dokonce speciál. Jiné jsou i tréninky.
V čem?
Celkem i s reprezentací odehrajeme až osmdesát zápasů za sezonu, což je obrovské číslo. Přesto druhý den po utkání jdeme do posilovny a máme pořádně těžký trénink, žádné vyběhání. Další dny jedeme ve dvoufázových trénincích, často chodíme sprintovat, protože na fyzickou připravenost si trenér potrpí. Ale zvykl jsem si.
Jste spíš parta, nebo soubor házenkářských superstar?
Jsme velké házenkářské individuality, vždyť co jméno, to pojem ve světě házené. Ale každý hráč musí do Kielu zapadnout. Když není dobrý člověk, nemá mentalitu, tak tady nemá místo. Už kvůli spoustě času, který společně trávíme.
Kdyby Kiel hrál proti české reprezentaci, jak by to skončilo?
Vyhrál by Kiel. Všichni kluci odsud hrají prim ve svých nároďácích, takže kdybychom třeba startovali jako klub na olympiádě, měli bychom šanci na zlato.
Takhle má zlato Francie, kterou jste s reprezentací loni v kvalifikaci na mistrovství Evropy porazili. Teď bude v červnu další část a vám stačí ze čtyř zápasů dvě výhry a postoupíte. Těšíte se?
Na nároďák se těším pokaždé. Bez nároďáku by člověk nemohl být úspěšný na klubové scéně. Už teď si s klukama voláme, a jelikož máme tak dobře rozdělanou práci, těší se všichni ještě víc. A já mám motivaci navíc. Pro házenkáře, který hraje v takovém klubu jako já, je ostudné nedostat se na šampionát. Přes zimu tady člověk trénuje sám, všichni jsou na mistrovství. Je to trest. A já vím, o čem mluvím. Prožil jsem si to teď, když bylo mistrovství světa a Češi byli doma. To už nechci zažít!
