Ale už během švýcarských etap jste mi tvrdil: I na mě přijde krize. A ona přišla v 6. etapě, že?
Už před Švýcarskem jsem prochladl a nebyl stoprocentně fit. Těžkými etapami se to pak umocnilo. Navíc den před tou nejdelší jsme něco špatného snědli, polovina týmu byla kaput, bolel nás žaludek. Posledních 100 kilometrů jsem nemohl jíst, z donucení jsem si dal jen jeden gel. Což nebylo vůbec ideální.
Ovšem jinak byl váš vstup do silničního profipelotonu povedený, ne? Jakou známku byste si dal?
To je těžké známkovat se. Myslel jsem si, že to bude horší. Ale na druhou stranu jsem taky maximalista... Jenže to Švýcarsko, to byl závod o kategorii výš než všechny předchozí. Některé etapy se jely v pohodě, ale jiné byly strašné už od úvodních kilometrů.
V průměrné rychlosti 55 km/h...
Copak pětapadesátkou, to byla dovolená. Ale třeba při etapě do Malbunu jsem po první stovce kilometrů koukal na tachometr a říkal si: To není možné, já ho mám rozbitý, on nefunguje! My jeli po těch rovinách 65, 70, 72 kiláků za hodinu, fakt jsem nechápal. Jasně, dřív jsem takové tempo zažil na silnici taky, na krátkých úsecích. Ale teď jsme takhle jeli na 80 kilometrech.
Co ještě jste čekal na silnici horší?
Myslel jsem si, že nebudu moc stíhat. Ale v podstatě jsem tím proplul dobře. Hodně mi pomohlo třetí místo na závodě 4 dny v Dunkerque. Tam jsem poznal, že jsou to jen lidi a že se s nimi dá závodit. Až to Švýcarsko bylo fakt těžké.
Zvlášť tamní vysoké kopce, že?
Ty cílové, to byl fofr. Balík se rozděloval už na předposledním kopci. Při té etapě do Malbunu táhl před posledním kopcem špici Cancellara - a pětašedesátkou proti větru! Pomyslel jsem si: Co blázní? Rozepnul se mi dres, a jak mi vlál, odpadal jsem z háku.
I váš denní režim byl určitě výrazně odlišný od cyklokrosu. Po etapách jste chodili spát o půlnoci?
Copak o půlnoci, to bylo ještě dobré, když to tak dopadlo. Ale většinou až tak v jednu, o půl druhé v noci - a v devět ráno jsme už zase snídali. Je to opravdu jiný režim, ale zvyknout se na něj dá.
Teď dospáváte?
Rád bych, jenže nemůžu usnout před jednou. Hůř se mi vrací do normálního režimu.
Nebýt jedné etapy s bolavým žaludkem, kdy jste si vystoupil z čelní skupiny a dokončil v grupettu, mohl jste ve Švýcarsku skončit kolem 25. místa. Nelitujete?
Ne. Říkal jsem si naopak, že jsem si měl možná vystoupit do grupetta ještě jednou, pošetřit tam síly a v předposlední etapě zkusit spurt na první pětku.
Kterou nejdůležitější věc jste se zatím v silničním profipelotonu naučil?
Že mentalita závodění je tu jiná. Není to jak v cyklokrosu, kde jsem se při každém závodu snažil být do tří. Tady je konkurence tisíckrát větší než v cyklokrosu. Tihle silničáři si řeknou: Dneska si radši vystoupím, budu se šetřit na další etapu a v ní to zkusím. Pokud nejedete o první desítku celkového pořadí, tak to takhle chodí. Je to dané i tím, že sezona je dlouhá a těžká. Mnozí jezdí závody i v rámci tréninku na jiné závody a je jim pak jedno, jestli jsou třicátí nebo stí.
Poučka tedy zní: Nesmím chtít uspět v každé etapě?
Tak. Nesnažit se přes míru, když nejste stoprocentně fit nebo když víte, že profil etapy vám nevyhovuje. Nechat to na jindy.
Teď už budete mít závěr silniční sezony klidnější?
Po mistrovství republiky mám týden volno, letíme na dovolenou do Pisy. Potom jedu trénovat do hor a od 8. srpna Pro Tour závod Eneco Tour. Po něm už se začnu připravovat na zimu a cyklokros.
Trenér Červínek nedávno tvrdil, že vás jednou zcela vrátí do bahna.
Tak to nevím. Silnice je o něčem jiném. Jistě, pokud bych věděl, že na ní nemám šanci vyhrát žádné závody a být dobrý na klasikách, Grand Tours nebo jednorázovkách, bylo by asi lepší jít zpátky do krosu. Jenže, pokud budu cítit šanci, že bych mohl na silnici uspět, asi se vše změní.
