Je tomu rok, co její hráčky až do rána bouřlivě slavily největší úspěch, jaký lze v ženském basketbalu v Evropě dobýt, zatímco ona přiznávala, že už se jí na mysl dere i ono ošklivé slovo od „p“.
Omlouvám se tedy za dotaz, ale co vy a penze?
Natália Hejková, jedna z nejúspěšnějších trenérek vůbec, se srdečně zasměje. „Věku jsem dosáhla, mohla bych si zažádat. Vypadá to ale, že zůstanu,“ prohlásí šéfka lavičky ZVVZ USK Praha, jíž bylo přesně před týdnem 62 let. „Baví mě to, což je podstatou věci. Jinak by to nemělo smysl.“
V pátek se USK v Istanbulu zase po roce pustí do Final Four Euroligy a pokusí se o obhajobu, což mimochodem Hejková zná a umí. Ba se až zdá, že na to má mustr. Soutěž vyhrála dvakrát po sobě s Ružomberkem, dvakrát po sobě se Spartakem Moskevská oblast - a popáté loni s USK, čili se nabízí, že by přece triumf zase měla zopakovat.
„To už je trochu podsouvání. Člověk musí být realista,“ říká slovenská odbornice s vědomím, že její celek nebude favoritkami. Nebyl však ani loni, a přesto uspěl.
A jednou z klíčových postav byla právě Hejková.
Uznávají jí svěřenkyně, funkcionáři i soupeři. Vybírá takový tým, aby nešlo jen o zručnost s míčem, ale také o charaktery vysokých dívek a žen. A vzhledem k pětkrát zlaté minulosti ví, že úspěch má dvě strany.
Zaprvé: přináší i problémy. „Po hráčkách pak každý takzvaně jde. Naštěstí je máme rozumné,“ chválí si. „Uvědomují si, jaké tu mají podmínky. Solidnost klubu sehrála úlohu. Nerozpadlo se nám to - naštěstí.“
S tím totiž souvisí i zadruhé: zlatý lesk vábí do basketbalové Prahy čím dál více známých jmen. „Jsme v pozici, že hodně hráček, a to i zvučného jména, by chtělo působit u nás, což je fantastické. Ovšem stále nejsme na úrovni Jekatěrinburgu, že bychom mohli platit nesmyslné sumy. Podařilo se nám vybrat si skromnější hráčky.“
Právě ruský gigant Jekatěrinburg bude v pátek od 16.00 v repríze finále prvním soupeřem USK, druhou dvojici tvoří domácí Fenerbahce a ruský Orenburg.
Basketbalistky USK slaví triumf v Eurolize; loni ve finále zdolaly Jekatěrinburg.
Díky všemu zmíněnému - zájem hráček, dobré podmínky, loňské zlato - má USK našlápnuto snad až ke sportovní dynastii.
„Byli bychom strašně rádi,“ říká Hejková. „Tohle je první krok: projít dvakrát po sobě do Final Four je potvrzením kvality.“
V něm to má být jako loni. „Zase jsme ti, co útočí zezadu. To je vždycky výhoda, jakkoli už si teď budou ostatní dávat pozor,“ říká trenérka obhájkyň zlato. „Taky na to chceme jít jako loni. Když už jsme tak daleko, bylo by fajn vyhrát aspoň jeden zápas.“
To by se rovnalo medaili a další veleúspěšné sezoně, neboť by poté až automaticky mělo přibýt prvenství v Česku. „Získat domácí titul, o tom se nikdo nebaví,“ říká Hejková. Což není arogantní, nýbrž realistické; konkurenci doma USK momentálně nemá.
Pak už začne tradiční prodlužování či ukončování kontraktů, hledání nových členek kádru. Ale žena, která vše režíruje, by zůstat měla. A to je hlavní.
„Smlouvu nemám, ale ústní dohodu ano. U mě papír není tak důležitý, on přijde. Dohodnutí jsme,“ řekla o prodloužení o další rok. „Mám fantastické hráčky a baví mě i to, že mám pocit, že jsem jim něco dala. Mnohé z nich pokročily.“
Bez ohledu na to, zda s USK o víkendu (ne)dokoná zlatý hattrick v podobě tří návazných triumfů v Eurolize, už je s Prahou pevně srostlá. Jako hráčka tu získala svůj první československý titul. Jsou zde pochováni její rodiče. A k městu je připoutána také kvůli aktuální basketbalové dominanci USK.
„Jako jsem tu kdysi v dětství začínala, tak tu asi i skončím. Nahání mě myšlenky, že bych i zůstala,“ usměje se.
Otázkou tak je spíš to, s kolika tituly se nakonec bude loučit.
