Stále častěji však na sebe Iveta Benešová upozorňuje výkony. Nicole Vaidišovou vystřídala na postu české jedničky, zabydluje se ve třetí světové desítce. "Už mám silnější hlavu," říká.
Ještě si vzpomenete, kdo vám vymyslel přezdívku Zlatoručka?
Ježišmarja... Pan Kukal, že jo?
Přesně tak. Při vaší fedcupové premiéře v roce 2003, když jste zázračnými údery zdeptala Majoliovou. Jenže v následujících letech jste říkala: Na Fed Cup nemám nervy.
Jo, nejhorší to bylo v Praze proti Japonsku. Moc jsem o všem na kurtu přemýšlela. Chtěla jsem vyhrát víc než na turnajích, a to mě svazovalo.
A lidé si pak povídali: Ona je děsně upjatá, ani se při zápase neusměje.
No právě. Oni nechápou, co se děje uvnitř hráčky. To je potom jednoduché odsoudit mě za to, jak se tvářím. A když navrch prohrajete, lidi si na vás smlsnou. Jenže i na Fed Cup musíte nejdřív dozrát.
Fed Cup ON-LINEZápas českých tenistek proti USA sledujte zde |
To kdybych věděla.
Chodila byste do školy?
Asi... Snad.
To zní trochu odtažitě.
Protože učení nikdy nebylo mou prioritou. Nic kromě tenisu mě vyloženě nebavilo, nic jiného pořádně neumím.
Musela bych někde začít úplně od nuly. Do toho se mi nechtělo.
Zatím poslední krize vás zasáhla předloni po rozchodu s přítelem, propadla jste se až do druhé stovky. Ale říká se: Co vás nezabije, to vás posílí. Souhlasíte?
Hodně mě ten rozchod ovlivnil. Ze začátku negativně, koukala jsem do zdi a neměla chuť dělat cokoli. Ale taky mi to pomohlo. Spoustu věcí jsem si srovnala v hlavě.
Třeba?
Jak to v životě chodí. Když jsem slýchávala hlášku „Všechno chce svůj čas“, myslela jsem si: To je blbost.
Ale ono to tak je. Krize jsou blbé, čas se při nich nekonečně vleče, ale bod zlomu vždycky přijde. Došlomi, jak malicherné jsou některé problémy. Že prohraju zápas? No bože...
Už tedy po porážkách nepláčete?
Někdy, když mám v zápase vyloženě smůlu, slza ukápne. Už se mi ale kvůli porážkám nebortí svět. Hlavu mám silnější. Vytrénovala jsem ji školou života, těmi krizemi. Teď mám navíc krásný vztah, jsem spokojená. To pomáhá i na kurtu.
Náušnice s brilianty, které jste dostala k narozeninám, tedy byly od nového přítele?
Ne ne, koupila jsem si je sama. Jako odměnu za čtvrtfinále v Miami.
Stále je pro vás nakupování relaxací s velkým R?
Jsem asi jako každá holka, co se ráda oblíká, má ráda botičky, kabelky a tak. Doma mám normální šatník.
Nepovídejte. Vyprávějí o vás, že doslova sbíráte džíny i boty.
Džíny ne. Zato na boty jsem ulítlá. Těch mám určitě přes padesát párů.
Některé z nich jste měla na noze třeba jen jednou?
Spoustu z nich ani jednou! Prostě vidím krásné boty a řeknu si: Třeba se budou hodit. Ani nemám dost příležitostí, kam bych si je vzala.
Co pro vás znamenají peníze?
Pocit svobody a nezávislosti i odměnu za práci. Tenis je někdy boj. Když jste sto padesátí, hledáte laciné letenky i hotely. Lidi se diví, kolik vyděláme, ale nechápou, kolik do tenisu sami vkládáme a kolik předtím stál naše rodiče.
Iveta BenešováNarodila se 1. února 1983 v Mostu, žije v Praze. Už půl roku je českou tenisovou jedničkou, na světovém žebříčku jí patří 29. místo. |
Nechtějí to, ale rozhodně jim nějaké dávám. Zaslouží si je.
Nedávno jste si posteskla, že nemáte partnera na oblečení. S postupem na žebříčku se rýsuje?
Podepsala se mnou smlouvu marketingová agentura Octagon a ta mi teď partnera shání. Jenže pro nás z východu Evropy je to obtížnější, oděvní firmy nemají o reklamu v Česku tolik zájem, navíc je krize. Některým hráčkám ruší sponzoři smlouvy.
V Brně se setkáte s Američankou Mattekovou. Vy, jedna z nejelegantněji se oblékajících tenistek, a ona, jejíž úbory patří k nejšílenějším. Hrávaly jste spolu čtyřhru. Opravdu je tak šílená?
Je svá. Ulítlá Američanka. Pro nás je extravagantní. Tady kdyby hrála v leopardí kůži, lidi si pomyslí: Ježiš, co to má na sobě. V Americe to neřeší, tam řeknou: Jéé, ta je cool, má super úbor. Jí dělá dobře, když se vymyká z davu. Ale jinak je hrozně fajn.
Řešily jste spolu tenisovou módu?
Když jsme spolu hrávaly debla, chtělami vždycky půjčit své oblečení, abychom nastoupily ve stejném. Vždycky jsem se vymlouvala: No hele, já ti to nechci zničit.
Zastáváte názor, že při ženském tenisu diváci vyžadují i trochu exhibicionismu. Myslíte na to, když si vybíráte, v čem půjdete na kurt?
Někdy. Platí, že tenistky se snaží prodat i svůj ženský půvab, aby zaujaly. Mužský tenis je zajímavější, co se týče výkonů. Proto ženy musí zaujmout něčím jiným, když to jde. Na túře znám pár holek, které každý zápas berou jako herecký výkon.
Například?
Jankovičová, to je velká herečka. Kurt má jako jeviště. Dělá si i make up před zápasem.
Vy nejste herečka?
Jak kdy, podle nálady a významu zápasu. Ale make up jsem si nikdy nedělala. Stejně se blbě udržuje na obličeji, když se utírám ručníkem.
Jste 29. na světě. Co potřebujete, abyste byla ještě výš?
Asi pár centimetrů a kil navíc (měří 170 cm, váží 56 kg). Ty centimetry už nenaberu. Tak to kompenzuju jinak. Snažím se být šikovnější a pohyblivější než ty těžší holky, co mě někdy přestřílejí servisem.
V šestadvaceti si už připadáte jako starší hráčka?
No... Přijdemi nenormální, jak vyspělé jsou některé holky už v osmnácti. Tak to moc neřeším. Já osobně si fyzicky připadám na míň než na dvacet šest. Ale tak dlouho jako Květa (Peschkeová, 33 let) hrát nebudu!
Ani nenapodobíte Kim Clijstersovou, která přivedla na svět dítě a oznámila návrat?
Ne! Kim nechápu. Já bych se s dítětem nikdy nevracela. Natož ona. Vyhrála toho dost, má grandslam. Co ji táhlo zpátky? Kdo ví, třeba jí chyběla ta popularita. Já až si řeknu, že chci rodinu, tak etapu jménem tenis skončím a začnu žít úplně jinak.
V Česku, nebo na Floridě?
Určitě v Česku. Nejsem ten typ, co mizí na Floridu. Česko!
