Znal jste některou z obětí osobně?
Zatím jsem někde zahlédl jenom dvě jména, v podstatě nic konkrétního o nich nevím. Z toho výčtu, který jsem viděl, tam měli být Nizozemci, Korejci a Pákistánci. A snad ještě někdo, ale myslím, že nikdo známý.
Vy sám jste ještě nikdy na K2 nevylezl, všechny čtyři dosavadní pokusy byly neúspěšné. Neubrala vám tahle tragédie ještě víc chuti se do toho pustit znovu?
Neubrala, určitě se na K2 zase vrátím. V tuhle chvíli to ale nehrotím. Spíš bude záležet na lidech, kteří tam zrovna pojedou, a ke kterým bych se případně mohl připojit.
Takže byste se jí vydal pokořit jen mimo plán?
Tak za prvé se neříká pokořit (usmívá se). Opravdu, správný lezec tohle slovo nikdy nepoužívá.
‚
Já ale můžu, nejsem lezec...
Jasně, já vím (směje se). Každopádně pokořit vás může jen ta hora, tak jak to předvedla teď. Ale vrátím se k té otázce. Příští rok se na K2 rozhodně nechystám, není to na pořadu dne.
Proč si právě tahle osmitisícovka vybírá tolik obětí? V čem je tak nebezpečná?
Je hodně vysoká. Já vím, přes osm tisíc metrů má hodně hor, ale je v tom obrovský rozdíl. Kdo to nezažil na vlastní kůži, ten to jenom těžko může pochopit. Sto metrů na hoře ve výšce přes osm tisíc je něco úplně jiného, než třeba v šesti tisících. A když se tam člověk vyškrábe a pak musí vyčerpaný sestupovat dolů, stojí to strašně moc sil.
Kdy vám bylo nahoře nejhůř?
Zrovna asi na té K2, v osmi tisících metrech. Ve dvě v noci jsme stáli s kámošem Petrem Maškem před stanem a chtěli se vydat k vrcholu. Jenže se nečekaně pokazilo počasí a místo cesty nahoru se všechno změnilo na dvoudenní hororový sestup. Tehdy jsme si říkal: už mě tady nikdo neuvidí. Po čase to ze mě ale samozřejmě vyprchalo.
Máte dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy? Myslím si, že jo. Ale ono je to těžké.
Někdy prostě člověk nerozhoduje sám za sebe. Vezměte si třeba cestu autem. Můžete být sebevíc opatrní, udělat spoustu věcí, jenže když najednou odněkud vyrazí tatrovka s pískem, tak nenaděláte nic. Jsem opatrný, ale patent na to rozhodně nemám.
Opatrný? Přeci už tím, že na tu horu lezete, riskujete...
No třeba zrovna v roce 2001 jsem do toho šel relativně klidný. Moje bývalá žena totiž byla u nějaké kartářky. A ta jí řekla, že v polovině roku 2003 mi bude hrozit velké nebezpečí, takže když jsme si před cestou na K2 zdůvodňoval, proč tam jet, měl jsem jasno. Říkal jsem si: přece, když ti hrozí nebezpečí až v roce 2003, tak se toho nejprve musíš dožít (směje se).
A o dva roky později jste si na předpověď kartářky vzpomněl?
To víte, že jo. Shodou okolností jsem byl zase na K2. A když jsem se blížil k osmi tisícům metrů, tak to už jsem rozhodně nebyl klidný.
Ono je asi hodně důležité nepodlehnout v krizové chvíli panice. Dá se jí nějak bránit?
Těžko říct, v tomhle případě je každá rada drahá. Každý to má jinak, reaguje jinak. Z dálky se hrozně těžko komentuje, co se třeba zrovna při té situaci na K2 asi dělo.
Vy jste při svém posledním výstupu na osmitisícovku také koukal smrti do tváře. Pokud vím, pomáhal jste zachraňovat dva horolezce...
Jo, a další zemřel. Ti kluci tehdy hodně věcí uspěchali, dalo se tomu zabránit. Celé se to stalo ve chvíli, kdy jeden Španěl, který nám taky pomáhal, ohlásil do vysílačky, že už je všechno OK... Jenže najednou kolem nás proletěl člověk, Samozřejmě jsme se ho snažili zachytit, ale nešlo to. Zmizel za hranou a bylo naprosto jasné, že už ho nikdy nikdo neuvidí. Hrozný šok.
Máte nějaké heslo, kterého se během expedice držíte?
Samozřejmě, na každou mám jiné. Ale teď si zrovna nemůžu na žádné vzpomenout. Pokaždé si ale přeju to, co se teď nepodařilo těm jedenácti, být ve správný čas na správném místě. A nikdy naopak.
Na kdy budete potřebovat další heslo?
Já si teď užívám hlavně skalního lezení. A taky vůbec všech dalších sportů, jako je cyklistika, horská kola, kajaky na divoké vodě nebo třeba mořský kajak. Neměl jsem na tyhle věci spoustu let čas. Je to příjemná změna.
Takže v dohledné době se nerýsuje žádná výprava?
Teď mě trochu bolí ruce, takže plánuju takovou menší generálku ve smyslu operace. Snad to všechno dobře dopadne, protože v lednu chceme jet s parťákemPavlem Jonákem na měsíc a půl do Patagonie.
No a na jaře pak zkusíme zase nějaké ty Himaláje.
