Co se teď kolem vás děje? Čeští diváci kolem trati jsou nadšení. Italové taky křičí, ale není nad to, když člověk slyší jadrnou češtinu. Podle toho, jak se chovají novináři a ostatní cyklisté, je znát, že jsem si udělal jméno.
Jak vycházíte se soupeři? Už mě oslovují jménem. Není to taková chladná cyklistika, kdy se nikdo navzájem nezdraví. Před časovkou se mě ptali, jak jsem na tom s nohama. Tušili, že můžu vyhrát.
Prý se nebojíte slavných jmen. Pomohlo vám to při Giru? Určitě z nich nemám přehnaný respekt. Možná respekt, ale ne strach. Už jsem se s nimi na závodech setkal, i když jich bylo jen pár.
V časovce jste jako dvojnásobný mistr republiky hlavním kandidátem na jediné místo pro olympijský závod, teď jste při Giro d'Italia dojel druhý. Co člověk potřebuje, aby uměl časovku? Musí se jet plynule od začátku do cíle. Člověk se musí sám vybičovat. Tady není nikdo v háku, koho se musím držet, aby mi neujel. Musím jet sám a představovat si, že někdo je přede mnou.
Co můžete v druhé polovině závodu ještě dokázat? Těžko říct. Já tenhle závod neznám. Ještě nikdy jsem nejel tři týdny v kuse. Čekají ještě těžké kopce, uvidím, jak je zvládnu. Ale v týmu vědí, že nejsem žádný supervrchař. Spíš budu jezdit v háku a čekat na taktizování ostatních. Ale s jídlem roste chuť. Po časovce jsem byl zklamaný z druhého místa. Vím, že vítězství bylo blízko, vždyť chybělo jenom jedenáct vteřin. Vždycky chci víc, než co už jsem dokázal.
Jakou teď máte pozici ve vašem týmu Vitalicio Seguros? Jsem lídr spolu se Santiagem Blancem. On je dobrý v kopcích, takže bude útočit, já budu bránit.
Jede se na mě vlastně už od první etapy, protože jsem vyhrál prolog.
Jak tuhle situaci zvládáte? Byl jsem lídr už při závodě Tirreno-Adriatico. Je to příjemnější než se vozit vzadu. Ale jsou i závody, kdy zase já pomáhám ostatním, třeba Světové poháry.
Jak jste strávil čtvrteční den volna? Hlavně jsem se pořádně najedl. Váha pořád klesá dolů. Mám za sebou 1550 kilometrů během deseti dnů. Máme pořád to stejné, špagety, rýži, brambory, maso, zeleninu, ovoce. Dopoledne jsme jeli na stokilometrový trénink. Odpoledne jsem si vlezl do postele a nechal se masírovat.
Prý jste vždycky trénoval víc, než jste musel. Jak dlouho vám ale trvalo srovnat se se zátěží po přestupu z českého týmu Wüstenrot-ZVVZ do španělského klubu elitní divize? Na prvním soustředění jsem byl dost překvapený. Jeli jsme tréninkový závod, jak tomu říkají. Dvě stě kilometrů v kopcích. Všichni jeli proti sobě jako při normálním závodě. Chvilku to trvalo, ale zvykl jsem si.
Jak vycházíte se soupeři? Už mě oslovují jménem. Není to taková chladná cyklistika, kdy se nikdo navzájem nezdraví. Před časovkou se mě ptali, jak jsem na tom s nohama. Tušili, že můžu vyhrát.
Prý se nebojíte slavných jmen. Pomohlo vám to při Giru? Určitě z nich nemám přehnaný respekt. Možná respekt, ale ne strach. Už jsem se s nimi na závodech setkal, i když jich bylo jen pár.
V časovce jste jako dvojnásobný mistr republiky hlavním kandidátem na jediné místo pro olympijský závod, teď jste při Giro d'Italia dojel druhý. Co člověk potřebuje, aby uměl časovku? Musí se jet plynule od začátku do cíle. Člověk se musí sám vybičovat. Tady není nikdo v háku, koho se musím držet, aby mi neujel. Musím jet sám a představovat si, že někdo je přede mnou.
Co můžete v druhé polovině závodu ještě dokázat? Těžko říct. Já tenhle závod neznám. Ještě nikdy jsem nejel tři týdny v kuse. Čekají ještě těžké kopce, uvidím, jak je zvládnu. Ale v týmu vědí, že nejsem žádný supervrchař. Spíš budu jezdit v háku a čekat na taktizování ostatních. Ale s jídlem roste chuť. Po časovce jsem byl zklamaný z druhého místa. Vím, že vítězství bylo blízko, vždyť chybělo jenom jedenáct vteřin. Vždycky chci víc, než co už jsem dokázal.
Jakou teď máte pozici ve vašem týmu Vitalicio Seguros? Jsem lídr spolu se Santiagem Blancem. On je dobrý v kopcích, takže bude útočit, já budu bránit.
Jede se na mě vlastně už od první etapy, protože jsem vyhrál prolog.
Jak tuhle situaci zvládáte? Byl jsem lídr už při závodě Tirreno-Adriatico. Je to příjemnější než se vozit vzadu. Ale jsou i závody, kdy zase já pomáhám ostatním, třeba Světové poháry.
Jak jste strávil čtvrteční den volna? Hlavně jsem se pořádně najedl. Váha pořád klesá dolů. Mám za sebou 1550 kilometrů během deseti dnů. Máme pořád to stejné, špagety, rýži, brambory, maso, zeleninu, ovoce. Dopoledne jsme jeli na stokilometrový trénink. Odpoledne jsem si vlezl do postele a nechal se masírovat.
Prý jste vždycky trénoval víc, než jste musel. Jak dlouho vám ale trvalo srovnat se se zátěží po přestupu z českého týmu Wüstenrot-ZVVZ do španělského klubu elitní divize? Na prvním soustředění jsem byl dost překvapený. Jeli jsme tréninkový závod, jak tomu říkají. Dvě stě kilometrů v kopcích. Všichni jeli proti sobě jako při normálním závodě. Chvilku to trvalo, ale zvykl jsem si.
