Stačí si prohlédnout zatáčky. Jedna jako druhá.
"Naklonit, počkat, odjet. Naklonit, počkat, odjet. Pořád to stejné, taková valčíková záležitost. Na okruhu nejsou žádné prudké brzdy ani prudké akcelerace. Že byste jako na jiných okruzích vletěli do zatáčky na pětku a vyjížděli na jedničku, to v Brně nehrozí. Nový okruh byl konstruovaný s maximálním požadavkem na bezpečnost a přesně to také splňuje," vysvětluje Lelek.
Bezpečnosti napomáhá i patnáct metrů a více široká trať. Jenže ta je současně pro motocyklové jezdce velice zrádná. "Když vyjedete poprvé na okruh, tak máte velikou šanci, že ve druhé nebo třetí zatáčce vypadnete z dráhy. Ta euforie z volnosti vás doslova zaskočí. Říkáte si, jak se vám krásně jede, a najednou jste venku, " popisuje Lelek.
Profesionálním jezdcům, kteří o víkendu vyrazí na brněnskou trať při Velké ceně České republiky, tohle sice nehrozí, ale i tak pro ně není snadné naučit se projet okruh tím nejrychlejším způsobem.
Lépe řečeno, tou optimální stopou. "Okruh je v zatáčkách extrémně široký, člověk se v nich ztrácí. Proto je složité tu optimální stopu najít. Když to nedokážete, můžete v jednom kole najet o desítky metrů víc," vypráví Lelek.
A hlavně naberete časovou ztrátu, kterou už nemusíte dohnat. Úkol tedy zní jasně. Nalaďte se na valčíkový rytmus symetrických zatáček a hledejte v nich optimální stopu.
"A k tomu si ještě dejte pozor na několik míst, kde si můžete natlouct. Není jich málo," přidává Lelek. Nebezpečí se na brněnském okruhu ukrývá v podobě horizontů, odkloněných zatáček a nerovností asfaltu. "Brno má docela kvalitní povrch, je tam tedy minimum nerovností, ale jsou tam," říká Lelek.
Esíčka, horizonty a želvy
Vyrazme na trať. Hned v první pravotočivé zatáčce po startu hrozí nebezpečný hrb. "S jezdci trochu drncne. Objíždí se venkem, tak metr a půl od kraje," popisuje Lelek. "Ta zatáčka se vrací skoro o 180 stupňů, dá se v ní na brzdách hodně vydělat."
Na řadu přichází mírná zatáčka doleva, po ní už čeká první větší záludnost. Trať v Brně je spíše technická, vzhledem k velkému převýšení rozhoduje i síla motoru. "Ale ze všeho nejvíc je v Brně důležité, jak zvládnete dvojzatáčky. To je takové brněnské specifikum. Esíčka jsou důležitá pro získávání vteřinek."
>Hned v prvním je navíc levotočivá zatáčka ukrytá za horizontem. Pokud začnete brzdit, až ji uvidíte, je pozdě. "Jsou v ní navíc praskliny v asfaltu, téměř v ideální stopě. Takoví malí hadi, kteří vám rozhodí motorku, a ta malinko zaplave. Když se toho ale nebojíte, můžete to vzít přes ně. "
Ve snaze dokončit esíčko zabočením doprava se dostanete k pravému obrubníku, kde je další nerovnost. "Já tomu říkám, že tam lezla želva a oni ji přelili asfaltem. Je tam výrazný hrb. Špička závodníků jezdí přes něj, ostatní to objíždí venkem. "
Dokončíte esíčko a míříte na klesání pod lesem. Následují dvě pravotočivé zatáčky s krátkou rovinkou. "Brzdění je tam dost na efekt. Dá se i předjíždět. Jsou ovšem diskuze, jestli ty dvě zatáčky projet jedním dlouhým obloukem, nebo trhaně, po první zatáčce se narovnat a dát plný plyn. To je dravější a rychlejší. "
A jsme u divácky nejoblíbenější pasáže brněnského okruhu – na stadionu. Hned první levá zatáčka je velmi zvláštní tím, že je odkloněná. To znamená, že její sklon je opačný než jak ho známe z dráhové cyklistiky. Negativní sklon zatáčky napomáhá odstředivé síle vynášet jezdce ven z tratě.
"Kvůli tomu, je tam motorka v extrémním náklonu a docela dobře se tam dá upadnout. "Na konci stadionové rovinky vás čeká "lavor". "Hodně se tam brzdí, ale nesmí se to zase přehnat. Jinak spadnete."
Když ustojíte i druhou brněnskou dvojzatáčku, najíždíte na dlouhou rovinku, která klesá do Schwantzovy zatáčky pojmenované po havárii amerického jezdce. Je to nejnižší místo trati. Pozor na záplaty v asfaltu.
Za touto zatáčkou se lomí klesání ve stoupání a čeká vás nejdůležitější esíčko č. 3. Levá a pravá zatáčka před kopcem. "Nejvíc se padá právě tam. Pravá výjezdová zatáčka je totiž zase odkloněná." Tohle předposlední esíčko je důležité i volbou stopy. Vyjíždí se z něj do kopce. "Pokud zvolíte stopu špatně, bude váš soupeř nahoře o několik metrů dál."
Po nejdelším stoupání na brněnské trati přichází na řadu poslední dvojzatáčka. Stejně jako první ztížená horizontem. "Jede se tam hodně rychle, je třeba se orientovat podle určitých bodů, protože když na ten horizont přiletíte, je pozdě se dívat, kam to zahýbá."
Pokud i tohle ustojíte, najíždíte do poslední zatáčky celého okruhu, která se v nájezdu na cílovou rovinku otvírá. "Ideální stopa vás žene vlevo a u levé čáry už zůstanete."
A jste v cíli. Ovšem jedním kolem závod nekončí. Jezdci v nejsilnější kubatuře MotoGP objedou při závodě v Brně trať celkem dvaadvacetkrát.
Trať okruhu je ideální pro F1
"Okruh je hodně těžký na naučení, abyste ze zatáčky vyjeli přesně tam, kam chcete," hodnotí Lelek. "Celé kouzlo Brna je rozdělit si trať na přímky a obloučky. Profesionální jezdci nejezdí zatáčky po radiusu - obloukem po poloměru, ale v malém náklonu vletí až hluboko do zatáčky, pak motorku za pomoci velkého náklonu nasměrují, kam potřebují, a mažou po přímce ven."
Diváky zajímají při závodech hlavně ostré souboje při předjížděcích manévrech. "Výhoda Brna je, že předjíždět se dá snad úplně všude. Ale upadnout taky," říká Lelek. "Okruh byl navržený s požadavky na extrémní bezpečnost, je vhodný i pro závody aut. Dokázal bych si tam představit formule 1, trať je pro ně jak dělaná. V Brně by se mohly dobře předjíždět, ne jako jinde jen v cílové rovince."
 Valentino Rossi po první kvalifikaci na Velkou cenu Brna. |
