Jaké?
Jediné, co úplně nevychází podle mých představ, jsou postele na pokoji. Někdo má malinké, někdo velké. Na nás zrovna vyšly ty malinkaté.
Proč zrovna na vás?
Nějaký náhodný výběr. Pink - a máte úzkou postel. A pink - trenéři mají velkou postel. Ale zase spokojený trenér, to je taky důležité. Prostě jim to takhle vyšlo. Já jsem z domova zvyklá spát s roztaženou rukou, což tady vůbec nejde. Musíte mít ruce takhle (ukazuje je složené na prsou) nebo takhle (přitažené podél těla). Jakmile si z domova zvyknete na větší postel, je to potom horší. Koulaři taky vyfasovali ty užší. I Láďa Prášil, chudák.
S kým tu bydlíte?
Se Zuzkou Hejnovou, zaplaťpánbůh. To jsem se taky musela prosadit, abychom byly na pokoji my dvě se Zuzkou.
To byl problém?
Nevím, asi ano, možná proto, že odjíždím o tři dny dřív než Zuzka.
Úplně vás asi nepotěšil ani los nedělní kvalifikace, že?
Přála jsem si být v první skupině. No tak jsem v té druhé (od 20.30) a ještě s číslem třináct. Což znamená, že po rozházení budu čekat minimálně půl hodiny na první ránu. Los mi úplně nepřál. Ale to jsou jen takové prkotiny, ty postele i tohle. Jinak je všechno v pohodě. Cítím se dobře. Už aby to začalo. Už abych tu kvaldu měla za sebou.
Hovořila jste předtím o pozitivních signálech. Jaké jste měla na mysli?
To jsou i takové malé příjemné detaily. Třeba jsem se šla projít kolem hotelu a najednou potkám Javiera Sotomayora (kubánský olympijský vítěz 1992 a světový rekordman ve výšce). Jdeme támhle kolem Toweru, dohonila jsem ho, že si s ním udělám fotku. A on zrovna potřeboval pomoci s nasměrováním, byl trochu ztracený, bloudil, nevěděl kudy zpátky do hotelu. Tak jsem se s ním vyfotila a pak ho nasměrovala.
Španělsky?
To moc neumím, i když teďka si španělštinu trošku oprašuju. Říkala jsem si: Kurnik, že jsem si ji neoprášila trošku dřív, kdybych ještě na Sotomayora mluvila španělsky, to by byl úplně šťastnej. Ale i takhle byl šťastnej. Domlouvali jsme se anglicky a hlavně rukama nohama, protože jsem měla pocit, že anglicky moc nerozumí. Každopádně měl radost.
Také trénink k vám vysílá pozitivní signály?
Určitě, cítím se dobře. Doufám, že všechny ty pocity přetvořím do mého hodu v kvalifikaci.
Jak se při ní udržíte v provozní teplotě při čekání na první hod?
Ta půl hodina bude dlouhá. Většinou se to od rozházení stupňuje. Jdete v něm nejprve volnější pokus, přidáváte, přidáváte a potom dáte tu kvalifikační ránu. Kdybych házela druhá, bude to čekání kratší.
Co říkáte limitu 63,50?
Takhle tvrdý jsem ještě nikde nezažila. Nejvíc bylo 62 a půl. Přes 63 nikdy.
Zašla jste se po příletu podívat na plochu hlavního stadionu?
Byli jsme tam na prohlídce, což mi úplně stačilo. Nemám to moc ve zvyku, nedělám to. Škoda ale, že po závodě tentokrát brzy odletíme domů, že si tu ani moc nezafandím. To jsme vždycky dělávali. Aspoň devátého večer půjdu do hlediště. Ale desátého ráno letíme domů, takže pak bude hroznej fofr.
V Londýně se vám v minulosti dařilo při hrách i Diamantové lize. Pomáhá to psychicky?
Na tohle moc nevěřím. Musíte být připravený. Stejně je každý závod úplně jiný. Počítat s tím, že se mi tady dařilo a že to půjde samo, mi může akorát uškodit. Ale povrch je na stadionu fajn, ten mi vyhovuje. Kvalifikace by snad neměla být problém. Chtěla bych jí projít s limitem prvním hodem, abych mohla jít co nejdřív odpočívat. Když závodíte ve 20.30, tak než se dostanete do postele, je minimálně půlnoc. Spíš usnu až tak ve dvě ráno. Což ale ještě jde, když potom máme den volna.
Potkala jste se před závodem s letošní světovou jedničkou Sarou Kolakovou?
Viděly jsme se v sobotu, pozdravily jsme se. Je docela příjemná, fajn. Zuzka Hejnová to má horší, ta se potká se soupeřkami a ty ji vůbec nezdraví.
Američanky?
Jo. Asi i proto, že jsou z té Ameriky. Znám samozřejmě také příjemné Američanky. Ale Zuzka to má, chudák, jiné.
Souboj o medaile však nebude jen o Kolakové a o vás. Kolik vidíte kandidátek na medaile?
Hodně. Jsou tu pořád nějaké fámy o Veře Rebrykové, která dostala možnost startovat, ačkoliv je Ruska. Prý hází strašně daleko. Nevím, ještě nevylezla. (oficiálně má hozeno jen 62,02). Zato Číňanku jsem viděla na vlastní oči hodit 67. A nějaká mladá Turkyně hodila daleko hned na začátku sezony. Těch holek, které to umí daleko, je tu dost.
Kolik bude potřeba na zlato?
Já věřím, že 66 metrů rozhodně stačit nebude. Chtěla bych, aby to byl zase jednou hezký závod s dalekými hody. Myslím, že výkonnost přece jen vylezla nahoru. Že to nebude jako loňská olympiáda, kde se zlato bralo za 67 metrů.
V sobotu na část programu pršelo. Jak by vám „vyhovovala“ taková varianta?
Už jsme taky v minulosti zažili, že jedna skupina měla kvalifikaci bez deště a druhá s deštěm. To dost ovlivní výsledky. Já bych měla limit hodit, i když bude pršet. Myslím, že jsem na to připravená. Déšť ale každopádně vždycky závod znehodnotí, je nepříjemný. A psali, že v Londýně má v pondělí a v úterý pršet.
TAK SE UMÍ RADOVAT. Coby bronzová medailistka v Riu.
Zažila jste také deštivá finále. A dobře pro vás dopadla.
V Riu pršelo. Tam jsem odhodila pátý pokus a začalo pršet, takže jsem věřila, že mě už nikdo nepřehodí a medaile mi zůstane. A taky že zůstala. No a v Pekingu mi pršelo opravdu hodně. S Rudou (trenérem Černým) jsme teď jeden trénink házeli ve fakt hustém dešti a nedělalo mi to problém. Prostě jsem holka z Jablonce, něco vydržím a jsem zvyklá na všechno. Ty jižní národy, třeba i Kolaková, by z deště naopak mohla být víc vyplašené.
I na dopolední bloky chodí v Londýně 50 tisíc diváků. Těšíte se na bouřlivou večerní atmosféru?
Jo, moc. Mělo by tu být hodně českých fanoušků, jak jsem slyšela. Což je vždycky hrozně příjemné. Už na kvalifikaci přijede i část mých skalních příznivců a další potom na finále.
