Radostí v týmovém kruhu ale v Portugalsku, kde se letošní Šestidenní motocyklová soutěž jela, veškerá sláva skončila. Ovací fanoušků a soupeřů se borci Haruda Teamu Sedlčany, za který Žerava na jihu Evropy závodil, nedočkali.
"Pořadatelé pro nás neměli připravené žádné ceny, neproběhlo ani žádné vyhlášení výsledků. Svých pár minut slávy jsme si neužili," mrzí zkušeného jezdce.
Vyhlášení výsledků přece bývá součástí zakončení šampionátu?
Také bylo. Na všechny soutěže a kubatury došlo, my jsme také čekali a nic. Bylo to i vůči těm, kteří vítězné týmy financovali, dost špatné. Přitom klubových týmů závodilo osmdesát, dvě třetiny startovního pole.
Přes tento nepříjemný závěr, jak jste si svoji první Šestidenní užil?
Ale jelo se mi docela dobře. Naší výhodou bylo, že Kadleček i Čadek, moji motokrosoví kolegové v týmu, měli se soutěžemi už své zkušenosti. I proto jsem mohl být v klidu, přestože jsem na začátku opravdu moc nevěděl, do čeho jdu. Jel jsem opatrněji a stačilo to.
Jak jste se vůbec k motocyklovým soutěžím dostal?
Oslovili mě známí, dávali dohromady tým, chtěl jsem to zkusit.
Ale soutěže jsou přece jen trochu něco jiného než motokros. Bylo těžké si zvyknout?
Neřekl bych, je to dost podobné. Navíc tratě v Portugalsku mi nepřipadaly zase tak obtížné, snad až na pár výjezdů. A pak snad ještě písek, se kterým jsem se dost pral, a on přitom byl na třetině tratí.
Písek v motokrosu moc nemusíte, jak jste se s ním rovnal tady?
Trápil jsem se, ale na druhé straně to byl na motokros opravdu dobrý trénink. I z tohoto důvodu bylo dobře, že jsem do Portugalska jel.
Co doba závodění? V motokrosu jedete několik desítek minut, v soutěžích několik hodin.
Pravda, ráno jsme vyrazili kolem deváté a jezdili jsme třeba do čtyř. Šest, šest a půl hodiny.
Za šest dní nějakých šestatřicet hodin, na motokrosaře slušná porce.
To bylo opravdu dost, přesto se to dalo vydržet, i když večer člověk únavu cítil. Ale naštěstí mě nic nebolelo, protože pak by to bylo horší. Od rána do večera jedete v podstatě neznámým terénem, na což zvyklý nejsem. A stále musíte dávat pozor, být ve střehu.
K tomu jste se ale také musel naučit nezbytné opravy, které si při motokrosu asi sám neděláte?
Přesně tak, třeba přezouvání pneumatik. Kdysi jsem to dělal i v motokrosu, ale tam na to byl čas, teď jsem musel tvrdě trénovat, abych stíhal. Před závodem jsem se tomu věnoval dvě tři hodiny denně.
Pro zajímavost, za jak dlouho jste to stihl?
Tak za devět minut, což nebylo pro začátečníka zase tak špatné. Byla to dřina, ale pro mě docela příjemná změna.
Fyzickou zátěž na Šestidenní jste podstoupil poté, co jste v létě kvůli zranění malíčku dva měsíce absentoval. Stačil jste?
I proto jsem chtěl jet, chtěl jsem si ještě prodloužit sezonu, ve které jsem měl tak dlouhou pauzu, a chtěl jsem se rozjet do další. S fyzickou kondicí ale problém nebyl. Už před Šestidenní jsem závodil v motokrosu, v rámci tréninku jsme podnikali několikahodinové vyjížďky.
Jaké jste měli ambice?
O výsledku jsme se na začátku ani nebavili. Hlavně vedení týmu chtělo, abychom každý den dojeli a dovezli motorky v pořádku. I proto, že času na opravy není moc.
Ale hned od začátku jste vedli.
Dařilo se nám a stíhali nás jen Italové. Těm ale pak jeden odpadl kvůli poruše motocyklu, takže jsme najednou byli ve vedení s velkým, snad čtvrthodinovým náskokem a před závěrečným motokrosem už jsme mohli být v klidu.
Ten jste si asi jako motokrosaři museli užít.
Jeli jsme všichni tři pěkně za sebou v čele rozjížďky, ani jsme nezávodili. Ani pak nevadilo, že v některých rozjížďkách byli někteří soupeři o málo rychlejší. My jsme totiž jeli hned první na blátě, pořadatelé trať kvůli suchu a předpokládanému teplu nakropili. Pak už byla jen sušší, což bylo výhodnější, ale na naší výhře to nemohlo nic změnit.
Dříve bylo běžné, že motokrosaři přestupovali k soutěžím, bude to po tomto úspěchu i váš případ?
Určitě ne. Zůstanu u motokrosu.
Takže se Šestidenní končíte?
To zase možná ne. Tým, za který jsem jel, asi bude startovat i příští rok. Bude vMexiku, láká mě se tam podívat.
