Bývalému lovosickému křídlu poničilo kariéru zranění kolena.
V čem je pro vás mladý věk při trénování výhodou?
Až mi bude o deset let víc, řeknu vám. Možná mám k hráčům blíž, některých jsem vrstevník. Ještě nedávno jsem byl aktivní hráč, takže vím, jak to v kolektivu chodí. Mám tedy pro určité věci pochopení.
A nevýhody?
Zatím v tom nevidím žádný problém. Třeba v Brně jsem trénoval i starší házenkáře a žádný výrazný konflikt jsem neměl. Není umění někomu házenou zprotivit, umění je najít si k hráčům cestu.
Zahrajete si ještě někdy s klukama na tréninku?
Možná někdy o Vánocích... Zaházím si, zastřílím, zasoutěžím, ale do hry to už není. Ani v tréninku. Ten ligový je tvrdý, rychlý. Ještě občas nastupuji v nižší soutěži za brněnské Maloměřice.
Chodíte se svými svěřenci na pivo?
Ne, tomu se vyhýbám. Vím, že to k tomu patří, je potřeba, aby mužstvo někam zašlo a vyříkalo si problémy. Povolí se uzda. Do toho jim ale nezasahuji. Samozřejmě na společné akce klubu, jako je třeba vánoční besídka, chodím.
Odkud čerpáte nové trenérské informace? Třeba i ze satelitu?
Sleduji německou bundesligu, zvlášť českou kolonii v Melsungenu. Navíc plno mých vrstevníků už hraje v cizině, takže i přes ně mám přehled. Za hodně velkou zkušenost považuji, že jsem se jako asistent trenéra zúčastnil mistrovství Evropy a světa juniorů. Dost mi také pomohlo, že jsem v minulé sezoně v Brně mohl připravovat profesionální celek v interlize.
Jaké jsou moderní trendy?
Víc se u nás začíná prosazovat dynamické cvičení, v tom jsme daleko za Evropou, která představuje házenkářský svět. Druhou velkou slabinou je psychika.
Odkud to podle vás pramení?
Já se bojím toho, že je to v nás kvůli komunistickému režimu, který tady panoval čtyřicet let. Kdo byl trochu výstřednější, nadstandardní, toho režim hned sestřelil. Nikdo nesměl vybočovat z řady. Teď mi připadá, že se bojíme vlastní síly. Kolikrát než zjistíme, že jsme lepší než soupeř, dáme mu v zápase šanci chvíli žít. V cizině už nikdo nespekuluje, jestli je sok silnější, prostě na něj vlítnou.
Jaká je vaše trenérská meta?
Nemám žádnou vysněnou, musí to přijít postupně. Měl jsem sen hrát za reprezentaci, ale kvůli zdraví se mi rozplynul. Takže už takhle nepřemýšlím. Jsem rád, že jsem dostal šanci v Lovosicích, jsem tady doma. Podílel jsem se na výchově většiny hráčů, které mám v kádru. Jako každý trenér bych rád někdy zase vedl profesionální tým, který bych si sám postavil.
Při nástupu do Lovosic jste hráčům slíbil, že se bude víc trénovat. Jak se na to zatím tváří?
Máme mladý tým a spousta kluků chce něco dokázat. Přidali jsme jeden dopolední trénink ve středu. Přijdou ti, kteří se uvolní ze školy nebo zaměstnání. Nemáme žádné profesionály. Ale na druhou stranu nám město Lovosice vytvořilo velice důstojné podmínky na práci.
Motl je v reprezentaci, září i další hráči, třeba Bouček nebo bratři Kylíškové. Udržíte je?
Máme osobností dost, ale jsme poměrně nevyzrálý tým. Kdyby zůstalo stejné složení i do další sezony, mohli bychom být hodně silní. Kluci mají čas, aby šli do ciziny. Potřebují pravidelně nastupovat, česká soutěž jim ještě není malá.
Co vás čeká s juniorskou reprezentací? A kdo je v ní z Lovosic?
V širším výběru Jablonka, Havel, Miko, Miler a Landa, jenž hostuje v Dukle. Budeme mít dva bloky přípravy, v dubnu pak kvalifikaci na mistrovství Evropy. Jsme v těžké skupině: úřadující šampioni Němci, nebezpečný domácí Island a outsider Turecko. Postupují dva.
Vaše bilance v Lovosicích je zatím dvě výhry, jedna prohra.
Nejtěžšího soka, Třeboň, jsme porazili, navíc nejvýraznějším rozdílem v sezoně. Pak také o devět gólů Brno, které však patří kvalitou i kvůli potížím v klubu na poslední místo. Škoda porážky v Kopřivnici. Jsme sedmí, ale chceme se dostat výš, abychom se v play-off vyhnuli Karviné a Zubří. Teď nás čekají před téměř dvouměsíční reprezentační pauzou čtyři kola, která budou klíčová - Jičín, Frýdek, Dukla, Napajedla.
 Vojtěch Srba. |
