Kdo by na Kateřinu Kudějovou pohlédl před dvěma týdny, neuvěřil by, že tato mladá dáma už brzy prožije nejkrásnějších deset dnů svého života. Tak vystresovaná tehdy byla.
Na tréninky nechodila, a když už přišla, byla duchem nepřítomná. Na vině nebyl stres z mistrovství světa, nýbrž blížící se státnice. Už na jaře jimi chtěla završit bakalářské studium na vysoké škole ekonomické, ale nedokázala to.
Nyní měla druhý pokus. „Byla jsem úplně mimo a nemohla jsem ani pádlovat,“ přiznává. „Jen jsem ležela v posteli a pořád dokola si četla zápisky.“
Vodácký flegmatismus je v peřejích její zbraní. „V kajaku ji skoro nic nevyvede z míry,“ říká kouč Jiří Prskavec starší. Jenže co se týče studia, tato charakteristika neplatí. Nervy s ní cloumaly, bylo jí zle.
Kateřina Kudějová na mistrovství světa ve vodním slalomu v Londýně.
„Vždycky věnovala učení neuvěřitelně moc času,“ říká Jiří Rohan, hlavní trenér USK Praha. „Kamkoliv jsme se hnuli, i na soustředění, pořád měla s sebou papíry a od rána do noci se učila. Cítila, že se to musí nabiflovat, nebo nemá cenu, aby na zkoušku chodila.“
Loni proto bojovala i s trenérem, málem se po 11 letech rozešli. Kouč Prskavec chtěl, aby jezdila častěji na soustředění a dvakrát denně chodila na tréninky, ona se bránila.
„Nakonec jsme našli přijatelný kompromis,“ říká Prskavec. Kudějová přitaká: „Trenér pochopil, že mi vyhovuje spíš volnější přístup. Letos na mě vůbec netlačil.“ Jak říká Jiří Rohan: „Méně někdy znamená více. U Kači to platí.“
Minulý týden napodruhé u státnic uspěla. To byl zlom. Pročistila si hlavu. Uklidnila se. Chtěla se rvát o medaile. A má tu nejcennější.
Prskavec: Už nikdy na jistotu
Jiří Prskavec mladší se při přemýšlení o svém „zlatém“ zlomu vrací mnohem dál do minulosti, až k boji o juniorský světový titul ve francouzském Foix 2010. „To byl můj milník v kariéře.“
Tehdy si věřil, že patří k nejlepším juniorům světa a že může i vyhrát, ale před semifinálovou jízdou si řekl: „Radši to pojistím, abych si finále v klidu vyjel.“ Načež semifinále pojistil natolik, že skončil s jedním šťouchem jedenáctý, na první nepostupové příčce.
Proto se vzápětí zařekl: Takovou chybu už nikdy nezopakuju.
Ještě že tak.
„Kdybych totiž tehdy s jízdami na jistotu ve Foix uspěl, možná bych i v budoucnu byl opatrnější a neměl bych ani jednu z těch velkých medailí, které teď mám,“ soudí dnes.
Od té doby hrál tolikrát v peřejích svoji vabank hru 50 na 50. Tak vedl už v osmnácti na mezičase ve finále mistrovství světa v Čunovu - než vzápětí minul branku. „Ale pěkně se na to koukalo, ne?“ smál se.
Do zlaté skládačky v Londýně 2015 přidal nyní ještě dva dílky.
Nejprve: nový typ lodě, na který v červenci po deseti letech přešel.
Ti dva jako by se „hledali“, až se našli. „Vyloženě jsme si s tou lodí sedli. Na nové lodi dokážu jízdu ještě víc napálit, víc zariskovat, víc zatočit, předvést ještě těsnější průjezdy.“
A ještě cosi bylo důležité. Zatímco takřka všichni v Londýně řešili, že tu jde i o kvalifikační body pro hry v Riu, on podobné myšlenky razantně zahnal.
„Kdybych to neudělal, jsem přesvědčený, že bych tady nevyhrál,“ vykládá se zlatem na krku. „Přijel jsem sem na největší závod v tomhle roce. Chtěl jsem být nejlepší na světě. A jsem nejlepší. Rio? To je až za rok.“
