Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Táhl senzační postup házenkářů na MS. Životní zážitek, říká Jurka

ZVLÁDLI JSME TO. Čeští házenkáři si gratulují k výhře: Jurka s plácá s Vraným, Kubeš s Jíchou. | foto: ČTK

22 2014
Životní zážitek. Tak hodnotí Miroslav Jurka brněnskou odvetu baráže o postup na mistrovství světa, v níž čeští házenkáři smazali osmigólové manko z prvního duelu a po dvanáctigólové výhře nad Srby slavili postup.

Rodák ze Zubří, který má za sebou první rok angažmá v jihofrancouzském St. Raphael, se navíc na senzačním českém postupu podílel devíti góly.

„To byl asi můj střelecký rekord v reprezentaci,“ přiznal 27letý Jurka, kterému při vzpomínkách na uplynulou sobotu stále běhá mráz po zádech. „Už jen divácká kulisa byla neskutečná. Byl to dobrý nápad, uspořádat v Brně Superden házené, při kterém se ženy mohly kvalifikovat na Evropu a my na svět. Holkám to bohužel nevyšlo, zato my jsme překvapili.“

Překvapili jste postupem i sami sebe?
Za mě rozhodně můžu říct, že jsem byl překvapený. Trenéři nám před zápasem vštěpovali, že musíme vyhrát, naděje pořád žije, ale když jsem zároveň viděl srbskou soupisku, kluby, ve kterých hrají... Říkal jsem si, a určitě jsem nebyl jediný, že to bude hodně těžké.

Po venkovním zápase, který jste prohráli o osm branek, jste museli mít hlavy dole, ne?
V Srbsku nám nevyšlo vůbec nic. Ještě v obraně jsme něco zvládli, Martin Galia naštěstí chytal neuvěřitelně a dal nám určitou naději. Zato v útoku jsme hráli špatně.

Pohádali jste se pak?
To ne, ale museli jsme si vyříkat, že tak by to v odvetě nešlo. Na druhý zápas jsme se pak celý týden opravdu maximálně soustředili.

Kdy jste začal v odvětě věřit, že na postup opravdu můžete dosáhnout?
Měli jsme od trenérů taktiku, že každých patnáct minut musíme vyhrát o dva góly a poslední čtvrthodinu o tři. Devítigólová výhra by nám stačila. My jsme šli v prvním poločase nad plán, vyhráli jsme jej o deset branek. Sami jsme byli překvapení, jak nám všechno vycházelo v útoku i v obraně, dařilo se našim gólmanům.

Nejlepším střelcem odvetného zápasu jste byl spolu s Jiřím Motlem vy. Čemu vděčíte za devět branek?
V prvním zápase v Srbsku jsem měl z pravého křídla snad jen jednu ránu a co si pamatuju, z levého křídla kluci nevystřelili vůbec. V odvetě jsme chtěli chodit do rychlých útoků, což se dařilo. Brankář Martin Galia srbské střely pochytal, dával míče Filipu Jíchovi a ten nám je házel dopředu. Dali jsme spoustu snadných branek. I Jura Motl, který hrál nalevo, si prý nepamatuje, že by dvě křídla měla dohromady dvacet střel. Asi nás trošku podcenili, o Srbech se říká, že bývají lehkovážní.

Jak jste prožíval předzápas českých házenkářek, kterým naopak chyběl v utkání proti Polkám gól k postupu na mistrovství Evropy?
O vývoji skóre jsme slyšeli, při jejich druhém poločasu už jsme byli v hale, ale já jsem se samou nervozitou nevydržel dívat, musel jsem odejít. Viděl jsem až konec, holkám to nevyšlo fakt těsně, je to velká škoda.

Musel jste pak Helenu Štěrbovou, vaši přítelkyni, dostávat ze smutku?
Byla z toho smutná, stejně jako ostatní holky. Mají výborný tým, skvělou partu, teď jim sice postup o gól utekl, ale příště se to snad povede.

Společně máte za sebou první rok házenkářského angažmá na francouzském Azurovém pobřeží. Jak jej hodnotíte?
Pro mě byl začátek obzvlášť těžký kvůli řeči. Taky mě překvapilo, jak vyrovnaný tam je každý zápas. Vůbec se to nedá srovnat s českou ligou. My jsme v sezoně zažili určitý propad tabulkou, takže na čtvrté místo, které bylo cílem, jsme nedosáhli. Ale nakonec jsme se zvedli a skončili jsme šestí, což nebylo úplně nejhorší.

Jak se dařilo vám osobně?
Na mém postu jsme tři hráči, teď budeme dokonce čtyři. Zpočátku jsem toho moc nenahrál, postupně jsem dostával stále víc příležitostí a ke konci sezony už jsem hrál 40 až 45 minut, dařilo se mi i střelecky, v posledních dvou zápasech jsem dal po osmi gólech.

Co se ve vašem klubu v létě děje?
Máme trenéra z Toulouse, které skončilo o příčku před námi, jeho asistentem bude naše dlouholetá střední spojka. St. Raphael také získalo posilu z Montpellier, tuniského specialistu na obranu.

Miroslav Jurka v dresu Zubří

Miroslav Jurka v dresu Zubří

Jaká se hraje ve Francii házená?
Hodně se hraje přes spojky, my na křídlech jsme tam hlavně na trháky, do kombinací nás tolik nezapojují. Rozdíl oproti české házené je opravdu markantní.

V čem ještě?
Všechno je profesionální. K venkovním zápasům to máme dost daleko, takže kromě dvou bližších míst všude lítáme, často až v den zápasu. Překvapila mě i návštěvnost, víceméně všude byla hala aspoň ze tří čtvrtin plná. Zajímavé je, že většina diváků je spíš starších.

A jaká je při zápasech atmosféra?
Ta asi byla lepší v Zubří, byť je tam hala menší. Ve Francii lidé při házené nikde nefandí tak hlasitě a s takovým zaujetím, nejsou tam bubny, zvonce. Tohle se mi líbilo víc v Česku. Ve Francii mají zase mnohem lépe vymyšlený servis pro diváky, pro děti, pro sponzory.

Loňského rozhodnutí odejít ze slovenského Hlohovce do St. Raphael nelitujete?
V žádném případě. Je to splněný sen, tím spíš, že jsem tam s partnerkou. Víc jsme si asi nemohli přát.

Vaše přítelkyně dosud působila v Toulonu, nyní přestoupila do druholigového Cannes. Jak to hodnotíte?
Pozitivně, podepsala tam dobrou smlouvu, zároveň ji čeká příjemnější cestování. Nejen, že ze St. Raphael místo 100 kilometrů bude nyní dojíždět jen necelou polovinu, navíc už ji nečekají cesty vlakem na všechny venkovní zápasy jako dosud, což bylo pro její kolena dost náročné, Cannes prý všude cestuje letecky. I to ukazuje na jejich ambice, ale postoupit bude chtít víc týmů.

Zvažovali jste i nějakou významnější změnu?
Je pravda, že můj bývalý manažer mi volal s tím, že má pro mě připravenou skvělou smlouvu v jednom tureckém klubu, prý by mě ze St. Raphael vykoupili, i Helči by tam prý něco moc zajímavého zajistil. Ale byli bychom hloupí, kdybychom tam šli. Ve Francii jsme spokojení, nevidím důvod to měnit.

Působíte na turisticky oblíbeném Azurovém pobřeží, zasahuje nějak teplé počasí i do házené?
Hala je klimatizovaná, to je fajn. Když jsme loni začali letní přípravu na atletickém oválu a bylo 35 stupňů ve stínu, běhal jsem zpočátku na chvostu týmu s brankáři, než jsem si zvykl. Asi na mě trošku hleděli a říkali si, co za křídlo to koupili.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze