Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Chyběl jen titul, vzpomíná basketbalistka Uhrová a chce druhé zlato

Michaela Uhrová (v bílém), archivní foto | foto: Radek Kalhous, MAFRA

10 2016
Když před dvěma lety Michaela Uhrová přebírala kytice ve chvíli, kdy dávala vrcholovému basketbalu sbohem, vůbec ji nenapadlo, že si ještě jednou zahraje nejen o ligovou medaili, ale také o úspěch na mezinárodním poli. Nyní se hráčce, která se na podzim domluvila s Karou Trutnov na dočasné výpomoci, nabízejí obě možnosti.

Jako první si zahraje v mezinárodní konkurenci, o víkendu se bude s Karou snažit uspět ve finálovém turnaji čtyř nejlepších družstev Středoevropské ligy, a to v místě, které Uhrová důvěrně zná, byť je až na Slovensku. V Ružomberoku, kde se Final Four v sobotu a v neděli odehraje, totiž před deseti lety hrála.

„Že si něco takového ještě někdy zahraju, to mě opravdu nenapadlo. Ani když jsem na podzim šla pomoct Trutnovu, když měl hodně zraněných,“ říká bývalá česká reprezentantka, která nyní Trutnovu pomůže až do konce sezony, „naštěstí mám práci, se kterou se to dá skloubit a také mi to alespoň ještě trochu hraje.“

Když jste se na podzim domlouvali, bylo to jen o domácí lize, teď se vypravíte do Ružomberoku na finálový turnaj Středoevropské ligy. Jak velkou roli v tom mělo to, že se hraje ve městě, kde jste před deseti lety působila?
Částečnou. Poté, co jsme to na podzim snad úspěšně zvládli, jsme se už tenkrát bavili o možnosti, že bych se na konec sezony vrátila. Trutnov se ozval, takhle to vyšlo a do Ružomberka se těším, jeho pořadatelství pro mě bude mít náboj.

Jak vzpomínáte na dvě sezony tam strávené?
Jen v tom nejlepším, i když to hlavní, což byl titul a návrat do Euroligy, se nepodařilo. Tehdy si mě tam vzal trenér Marián Svoboda, hrály jsme dobře, s Košicemi jsme byly jasně nejlepší. Bohužel ve finále jsme s nimi prohrály, což byla škoda, nezadařilo se. Klub ale byl tehdy na vysoké úrovni.

Máte nějaké informace, jak na tom je dnes?
Nemám a těším se, že se podívám, jak po deseti letech vypadá. Vím, že třeba manažer a kondiční trenér zůstali, tak uvidím.

Nemrzí vás, že se s Ružomberkem neutkáte už v semifinále? Nepřekvapilo vás, že na vás vyšla rumunská Alba Iulia?
Moc jsem to nesledovala, takže o překvapení mluvit nemůžu, šlo to mimo mě. Ale jinak mě to mrzí, Rumunky jsou silný soupeř, na závěr sezony se posílily. Uvidíme, jestli se s Ružomberkem potkáme, bylo by to fajn zahrát si před domácím publikem, to má při takových turnajích vždycky náboj, což by platilo i o semifinále.

Čekají dva zápasy ve dvou dnech, nebude to problém?
Neměl by být. Kdyby to bylo jako na podzim, kdy byla zraněná Jamie Russellová, tak by to bylo horší. Ale takhle jsme na rozehrávce dvě, trenér nám čas dělí, dvacet minut v jednom zápase se dá dva dny po sobě fyzicky zvládnout.

Kara před šesti lety Středoevropskou ligu vyhrála, s jakým cílem na Slovensko pojede nyní?
Určitě pro zlato, jinak to nemá cenu (smích). Ale vážně, bude to těžké, ale v turnaji není vyložený favorit, možná domácí prostředí mluví pro Ružomberok. Ale věřím, že druhé zlato získáme. Já totiž už také jedno mám, před osmi lety jsem Středoevropskou ligu vyhrála s Banskou Bystricí, tehdy to byl první ročník.

Týden po finále začíná play-off domácí nejvyšší soutěže, kde Kara obhajuje bronz. Co tam?
Tam musíme jít postupně, teď se soustředíme ve čtvrtfinále na Valosun Brno a nekoukáme dál. Moc jsem si ho nepřála, znám velmi dobře trenéra Svobodu. Na Králově Poli to je taková nepříjemná hala s velkým prostorem kolem, v níž se soupeřům nedaří. Ale musíme se s tím poprat.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze