Ve Frenštátě však už na věž můstku, čnící do výše 104 metrů, po pádu vyšplhal. "Byl tu u mě jeden kamarád skokan s přítelkyní, tak jsem jim ukazoval Frenštát z můstku. Seděl jsem na lavičce. Byl to krásný pocit. Už se těším, až tam budu s lyžemi."
Skočky má zatím uložené u servismana v Liberci. "Aby mi je všechny připravil, zažehlil. Já je pak jen vytáhnu a opráším."
V paměti má jen fotky
Někde hluboko pod prachem leží i kousek jeho života. Den, kdy se zřítil v Zakopaném na sníh, mu z paměti vypadl úplně. Dalších deset dní v ní zůstalo jen jako fotky vypadané z alba.
"Třeba se mi vybaví, jak naše rodina sedí v nemocnici, jak mi tam zapínali počítač. Nebo jak jsem odjížděl z Polska domů. Vůbec jsem nevěděl, proč tam jsou novináři a co se stalo. Sice mi to říkali, ale já to vždycky po deseti minutách zapomněl. Kdybych pak neviděl video z pádu, říkal bych si, že se mi nic nestalo."
Sám se po záznamu nepídil. Až bratr se jej zeptal, zda si chce ty hrůzostrašné chvíle prohlédnout. "Poprvé jsem se nepodíval na všechno. Jenom jak mi odešla lyže a pak jak jsem ležel dole. Až před tiskovou konferencí jsem si pustil celé video. Ale přišlo mi, že na můstku vidím někoho jiného," líčí vnuk Jiřího Rašky u kávy v hotelu, kde do šesti let bydlel.
"Děda tady totiž za odměnu dostal byt. Chodím sem rád, je tu klid." Tady slavil s kamarády i narození dcerky Viktorie. Ale jen střídmě. "Musel jsem se starat."
Ve čtvrtek v noci mnoho nenaspal. Dcera je hodná, ale táta do čtyř do rána psal na počítači práci do školy. Studuje čtvrtý ročník elektrotechnické průmyslovky, čeká jej maturita.
"Ta bude asi těžší než znovu skočit z můstku," míní. "Školní rok končí, ale jsem domluvený s učiteli, že i přes prázdniny budu chodit k nim domů na zkoušky." Čas dělí mezi školu, rodinu a trénink.
Ve Frenštátě běhá, posiluje, u můstků trénuje dynamiku. "Vytáhneme si s Kubou Jandou překážky ven. Dřív jsem skočil sounož přes překážku, která mi byla pod bradu." Teď se musí znovu vracet.
Po pádu měl problémy s pohybem pravé strany těla. S fyzioterapeutkou Martinou Filipovou cvičí na nafukovacím balonu, učí se správně protahovat, poznává, jak zapojovat jednotlivé svaly. Taky posiluje břicho a záda na speciálním stroji s přivázanýma nohama. "Když jsem na něm byl poprvé, ani jsem se večer nemohl otočit v posteli."
Strach? Mám pojistku
Před minulou sezonou běhal třikrát denně, aby shodil osm kilo a vůbec mohl závodit. Jedl příliš rád. "Ale možná tím, že jsem spadl na hlavu, teď nemám hlad, stačí mi jedno jídlo denně. Přitom před pádem jsem na něj myslel pořád. Všechno zlé je k něčemu dobré. "
Bez pádu by ani nemohl být tolik s dcerou, jejíž maminku Barboru požádal v neděli o ruku. Až se však vydá k prvnímu skoku, radši o tom své snoubence nepoví. Mazoch se snaží vžít do pocitů blízkých, kteří viděli jeho pád.
"Musel jsem přemýšlet, jestli mi stojí za to na můstky jít. Ale rozhodl jsem se to zkusit. Vždyť jsem tam od šesti let, je to můj život." Ani narození dcerky jej neodradilo.
"Skoky nejsou nebezpečné. A mám docela vysokou životní pojistku."
