Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

A teď chci pomoci koním, říká Růžičková. Velký sen si splnila

Josef Váňa (vlevo) a Martina Růžičková v cíli Velké pardubické. | foto:  Dan Materna, MAFRA

14 2014
Poskakovala v neděli v Pardubicích cestou z dráhy zvesela jako hříbě. „A jsme tu! Euforie úžasná. Je mi do breku,“ povídala 50letá Martina Růžičková, ale nebrečela. Smála se, přímo zářila. „Teď můžu umřít klidně.“

Na šestý pokus si splnila sen. Dokončila Velkou pardubickou, coby první žena po 17 letech. Tisíce fanoušků jí tento zážitek přály. Za úpornou snahu i za vše, co koním dává.

„Dostala jsem před Velkou tolik milých vzkazů. Mám plnou tašku kamínků a talismánků, co mi lidé nosili. To bylo strašně krásné,“ děkovala. Do Pardubic dorazil rovněž Peter Gehm, upoutaný na invalidní vozík, její dostihový Bůh, k němuž vzhlížela a o kterého se po jeho úrazu starala. Do Velké ji vybavil novými brýlemi. „Vem si je. Uvidíš, že ti přinesou štěstí,“ říkal.

Jistě, před startem pochybovala, sama sebe se ptala: Růžo, do čeho se to cpeš? Umíš vůbec něco? Vzápětí se uklidňovala: Ježiš, dyť budeš dělat jen to, co děláš 35 let.

Z pošmourného dne se vyklubalo krásné odpoledne. Tak když nic jiného a zase sebou flákneš, budeš mít aspoň hezký fotky z padoku, řekla si.

Dvanáctiletého hnědáka Rubína znala od ročka. „A nebyla to ani z jedné strany láska na první pohled.“ Ve stájích ho však vypiplali od pořádně zlobivého hříběte k spolehlivému pracantovi. V dostihu roku se s ním dlouho držela druhá, hned za vedoucí Orphee des Blins. „Líbilo se mu tam, tak jsem ho nechala. Orphee je ten nejjistější vodič.“

S blížícím se cílem Rubínovi podle očekávání kvapem ubývaly síly. „Tohle není distance pro něj. Hrábnul si. Udělal to jen pro mě. Posledních 500 metrů jsem ho pomalu nesla v náručí. Ale je zlatej,“ chválila ho. Při letu nad poslední překážkou uvěřila: Dokážeme to.

Proťali cíl a Martina Růžičková pociťovala naplnění. V té chvíli byly skryty dny, kdy chodí do práce na půl šestou a končí po půlnoci, byly v ní desítky pádů na kolena i následné vstávání i těch čtrnáct kil, která musela za poslední dva měsíce shodit, pročež jedla jen jednu okurku denně a balila se do igelitu.

Říká o sobě, že je vlastně stydlivá. Energie z ní přesto prýští. Hovoří sice o konci kariéry v sedle, ale má tolik plánů.

Sepsala námět na scénář filmu o Latě Brandisové, legendární předválečné vítězce Velké. „A taky chci ze své pozice pomoci koníkům. Aby bylo uzákoněno, že když si někdo koupí koně a nemá k tomu vzdělání, musí mít nad sebou profesionální dohled. Ničí mě průšvihy, co se dějí. Koně umírají zbytečně ve výbězích nebo třeba proto, že si ho holka vezme na ruku, sedne na motorku a jede s ním do výběhu. Chci, aby ti koníci měli důstojný život.“

V neděli večer si s manželem, hercem Rudolfem Jelínkem, otevřeli šampaňské a usnuli u televize.

„Ráno jsem pak Velkou oslavila tím, že jsem si dala chleba s máslem a šunkou. To bylo nádherný.“

Okurkám je odzvoněno.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze