Přijela jste oslavit kulaté jubileum své maminky. Tak copak k narozeninám dostala, když už vlastně všechno má? Martina Navrátilová Vytvořila několik tenisových rekordů: devětkrát zvítězila na nejslavnějším turnaji ve Wimbledonu (poprvé 1978, naposledy 1990), celkově vyhrála 167 turnajů ve dvouhře, v letech 1978 až 1987 byla světovou hráčkou číslo jedna. Jen na turnajích vyhrála přes dvacet milionů dolarů. Kariéru ve dvouhře oficiálně ukončila v roce 1994, ale v roce 2000 se vrátila, ovšem pouze jako hráčka čtyřhry. Její nevlastní otec a zároveň první trenér Miroslav loni zemřel, matka Jana žije v Řevnicích, mladší sestra Jana v roce 1986 emigrovala do Německa a žije ve Švédsku.
(Než Martina stačila odpovědět, pochlubila se sama oslavenkyně. Ta ostatně ještě několikrát do rozhovoru vstoupila.)
Maminka: Cestovní zavazadla, takže asi děvčata chtěla, abych víc cestovala. A pak zájezd na ostrov Mauricius. No a včera to byla vskutku opulentní večeře. Měly jsme takovéhle dva humry ze Švédska, čerstvě vylovené, a potom malé krevety a originál francouzské šampaňské.
Martino, k tradičním koníčkům v Řevnicích patří houbaření. Jak to vypadalo dnes ráno v lese?
Jako na Václaváku, ale hub je hrozně moc, dostalo se na všechny. Našla jsem krásného malého hříbka, kterému koukala jen hlavička.
Sbíráte i v Americe?
U nás v Aspenu jsem taky našla krásné hřiby. Tam je to nejlepší, protože Američani houby neznají. Kdyby zakopli o pravého hřiba, tak si toho ani nevšimnou.
Mám tomu rozumět, že návštěvník toho luxusního lyžařského letoviska může zahlédnout Martinu Navrátilovou v lese s košíkem plným hub?
Často ne. Asi před pěti lety jsme šli se známými na houby, protože jsem jim o tom vyprávěla, a našli jsme pět kilo za dvacet minut. Mají tam všechny druhy, tak jako jinde na světě v téhle zeměpisné šířce.
ZNÁM JEN KLAUSE A ZEMANA
Žijete v Americe jako všeobecně známá osobnost. Ví se o vás, že se hodně angažujete v boji za práva gayů. Je to ještě potřeba?
Nejúspěšnější světová tenistka všech dob se narodila 18. října 1956. V září 1975 požádala ve Spojených státech o politický azyl, od července 1981 je občankou USA a žije v Aspenu.
V Americe se za tahle práva musí bojovat pořád, protože tam je to horší než tady. Ve většině států vás můžou vyhodit z práce, protože jste homosexuál.
To z ní dost kriticky. Nenapadlo vás jít bojovat do politiky?
Je možné, že třeba jednou... Potřebujeme totiž ve vládě víc lidí, kteří budou chtít její moc spíš oslabit, než aby ji posilovali. Na rozdíl od všech předchozích vlád republikánů se ta současná snaží obrátit naruby republikánskou zásadu: méně moci federální vládě - více pravomocí státům. V mládí jsem neměla volbu mezi komunismem a svobodou, narodila jsem se do komunistické společnosti. Pak jsem zvolila život ve svobodné společnosti, a to si za boha nenechám nikým vzít. Ústava Spojených států je nádherný dokument, který dává každému právo na svobodu a právo jít za svým štěstím. Všichni si potřebujeme zajistit, že to tak zůstane.
Jaká je v Americe atmosféra po teroristickým útocích 11. září?
Samozřejmě, že se toho všichni moc lekli.
To by chtělo vysvětlit...
Kdyby se to stalo v Evropě, třeba kdyby teroristi nabourali Eiffelovku nebo anglický House of Parliament, tak Evropa by se taky zastavila, ale myslím, že život by se nezměnil tolik, jako se změnil v Americe. Kromě Pearl Harboru - a to bylo za druhé světové války - je nikdo nikdy nenapadl. A teď se lidi báli vyjít z baráku. Myslím, že na to nebyli zvyklí, to je ten důvod. Pro ně je nejblíž Kuba, a ta je neohrožuje. Na severu Kanada, na jihu Mexiko a pak oceány. Tady v Evropě jste zvyklí, že když se válčí v Jugoslávii, tak je to za rohem, ale v Česku se přitom žije pořád stejně.
Amerika je často kritizována, že se chce stát světovým četníkem. Myslíte si, že na tom něco je?
Amerika vedla svět už dlouho, od druhé světové války, a dělala to dobře. Vždycky to fungovalo jako skupina národů, které spolu diskutovaly. Teď si ale George Bush chce dělat, co si přeje on, a je mu většinou jedno, co si myslí ostatní. Říká: Chceme vaši podporu, ale naši vám nedáme.
Příklad, prosím...
George Bush chce podporu od evropských národů pro tuto válku, ale vypadá to, že stejně do války půjdeme, s Evropou, nebo bez Evropy. Ale Kjótské úmluvy Bush nepodporuje, také zákaz používání min, ženská práva a tak dále.
Co se vám na Americe nejvíc líbí?
Pořád je to země neomezených možností. Když se snažíte, opravdu můžete dosáhnout skoro všeho. A pak se mi líbí, že krajina je tak rozlehlá. I když je tam hodně lidí, vyjedete z města a je tam úplně prázdno, můžete jet padesát kilometrů a nikde nikdo.
Jaké změny vidíte tady u nás doma?
Znám hlavně Prahu, tam je všechno daleko čistší a barevnější, vzduch je lepší... Opravdu velký rozdíl proti dřívějšku! I když teď na podzim člověk cítí, jak se všude začíná topit.
A zdá se vám, že i lidé se chovají jinak?
Už nejsou takoví uskřípnutí. Třeba v šestaosmdesátém jsem poprvé od emigrace přijela do Prahy, to jsem hrála za Ameriku. Tenkrát jsem si všimla, že někteří lidé, když mě poznali, to ani nechtěli dávat najevo. Co kdyby se náhodou někdo díval... Lidi pořád pospíchali a dívali se stranou, kdežto teď je všechno otevřené.
Sledujete českou politiku? Víte třeba, koho byste si přála za příštího prezidenta?
Kromě Zemana a Klause je neznám, tak to bych o tom musela víc vědět dřív, než bych mohla vůbec hlasovat.
Myslíte si, že Čechům hrozí globalizace?
Tady může být tisíc McDonald's, ale pořád tu budou žít Češi. Kultura se přizpůsobí, hranice se trošku setřou, ale podstata zůstane.
V TENISU VÁM DOPING NEPOMŮŽE
Mezi vaše doplňkové sporty patří lyžování, snowboard, golf, košíková, hokej, létání... vynechal jsem něco?
To stačí, možná ještě to sbírání hub.
Co vám říkají extrémní, adrenalinové sporty?
Na ty musíte mít odvahu, ale žádný talent, to mě nebaví. Při hokeji musíte umět bruslit a ještě s tím pukem něco dělat. Tihle lidé prostě odněkud skočí a doufají, že se nerozsekají, a když se rozsekají, tak doufají, že to přežijou.
Máte i další koníčky, jako fotografování nebo psaní detektivek. Plánujete ještě něco?
Mám toho dost. Ještě bych se radši zlepšila v tom, co dělám, než abych to rozmnožovala. Kolik toho člověk dělá, není tak důležité jako to, kolik z toho někam dotáhne, kolik toho ukončí.
Kam nejraději chodíte za kulturou?
Do kina, protože tam je klid. Nejsou tam telefony.
Máte mobil? Některé hvězdy ho odmítají...
Mobil mám, protože jinak by mě nikdo nenašel, ale moje číslo má jen málo lidí.
Posíláte SMS?
To v Americe ještě neobjevili. Nejdřív ta služba vůbec nebyla, ale teď s tím začínají. Je to stejně divné, tady to lidi posílají pořád, ale bylo by snad lepší zavolat, ne?
Co si myslíte o vegetariánství?
Sedm let jsem byla vegetariánkou, ale pak jsem začala jíst ryby, protože se mi udělalo špatně z vajíček. Dva roky jsem nemohla jíst vajíčka a měla jsem málo bílkovin. Ale jinak vegetariánství můžu doporučit, i když každý organismus je jiný a mění se v čase. Člověk má jíst, co mu vyhovuje.
Maminka: Co vám budu povídat, jedla vždycky pečenou kachnu, pak uzené, to měla taky ráda, řízečky, salátek, brambůrky, bramborovou polívku, samozřejmě s houbama, palačinky...
Můžeme se bavit o dopingu? Ve sportu je to velice výbušné téma.
Nikdy v životě jsem nebrala nic kromě vitaminů, a i ty jen výjimečně. Nejvíc skutečně záleží na tom, co člověk jí. Co jí a jak trénuje. Drogy, to je podvádění. Když se někomu nechce pracovat, tak bere drogy, aby se rychle zlepšil.
Znáte nějaké konkrétní případy?
Nevím o nikom, kdo by to bral. Občas hráčky kouřily marjánku, ale to tenisu nepomůže, ani kokain ne. Pak byly steroidy a teď je populární erytropoetin, který pomáhá okysličování krve, ale jak pomáhá tenisu, to opravdu nevím. Možná se něco takového děje mezi hráči, kteří nejsou dost dobří, ale ve špičce neznám nikoho, kdo by to bral.
Pořád mluvíme jenom o tenise?
No samozřejmě, v atletice je to jinak. Běhání, to je buď na vytrvalost, nebo rychlost, ale u tenisu potřebujete všechno dohromady. A taky nevíte přesně, kdy budete hrát. Na turnajích nevíte, kdy skončí zápas před vámi a kdy přesně půjdete na kurt. Myslím, že tenis je relativně čistý sport, asi proto, že ještě nenašli tu správnou drogu, která by pomáhala. (směje se) Až bude jednou možnost podvádět, tak se určitě někdo najde.
REKORDY MĚ NEZAJÍMALY, PŘIŠLY SAMY
Váš táta Mirek byl velkým fanouškem a znalcem tenisu. Co vám dal nejdůležitějšího?
Nejlepší bylo, že se tenisu hodně věnoval, byl se mnou na kurtech hodiny a hodiny, dny a dny, prostě se obětoval. Někdy jsem ho vysloveně musela tahat domů na večeři. Zachránilo nás tehdy jedině to, že tam nebylo umělé osvětlení, jinak by se asi hrálo i přes noc.
Říká se, že to byl on, kdo vám vštěpoval základy útočné hry na síti. Je to pravda?
Jako malá jsem se vždycky tlačila k síti. Jenže když jsem se pak stala u nás jedničkou, to mi bylo čtrnáct, tak pánové z federace prohlásili: No tak od teďka se o ni už budeme starat my, musí zůstat víc na tý základní čáře, když bude chodit na síť, tak nevyhraje nic. A táta řekl, že to je blbost, takhle mi přikazovat, že hra na síti je pro mě přirozená a že budu hrát, jak se mi to líbí, a ne, jak se to líbí jim. Tak to taky zůstalo.
Dneska se ve světě tenisu pohybuje spousta hráčů s matkou nebo otcem, například to byla Martina Hingisová. Jak funguje taková spolupráce?
Je to složité, většinou to nefunguje. S tátou mi to šlo moc dobře, ale tím, že jsem odešla, jsme vlastně nezjistili, jak bychom spolu vycházeli dál, jestli bychom to dotáhli až na tu světovou jedničku, nebo jestli bychom se dřív rozešli. Jako když manžel s manželkou pracujou spolu, ale o to horší, že otec si na dítě dělává určité právo. Pak je těžké říct, kde otec končí a trenér začíná a opačně.
Paní Navrátilová, jezdila byste s Martinou na každý turnaj, kdyby to tehdy československé úřady dovolily?
Maminka: Když to potřebovala, do těch osmnácti nebo devatenácti, tak určitě ano, ale pak bych tam možná byla na obtíž. Na druhou stranu jsou chvíle, kdy dítě potřebuje rodinu. Představte si, že Martina třeba sama trávila Štědrý večer na turnaji v Austrálii...
Jak vypadají ty rodinné klany, které vidíme v televizi sedět v čestných lóžích?
V televizi vždycky ukazují ženy, rodiče a přátele, ale není tolik vidět, že například s Australanem Hewittem cestuje vedle matky a otce i trenér, teď má ještě maséra a trenéra na fyzičku... A s tím trenérem taky cestuje manželka a dítě, ale o tom nikdo neví. Američan Sampras si vozí i člověka, který mu vyplétá rakety. Já jsem cestovala jen s trenérem a s holkou, se kterou jsem tehdy žila. Dva lidi, a přesto z toho noviny dělaly vědu. Je pravda, že později ve Wimbledonu, když přijela třeba máma, měla jsem plný barák lidí, ale to byli lidé, kteří se přijeli dívat, jak hraju, neměli žádný úkol.
Maminka: Leda tak vařit knedlíky...
Jaká je vůbec atmosféra v současném světovém tenisu?
Je to pořád podobné. Dřív hráči drželi víc spolu, protože neměli ty lidi, co jezdili s nimi. Když máte s sebou tátu, mámu a sestru, tak jste už skupina sama pro sebe. Ale v šatně je pořád ještě sranda.
Jak vidíte budoucnost tenisu jako hry?
Mělo by se přejít na menší rakety nebo na ty dřevěné. Pořád by se daly dávat velké rány, ale měli by šanci i hráči s citem, hra by byla pestřejší.
Tenis by měl nabízet i estetickou podívanou. Jak se vám líbí, když některé hráčky odehrají míček a vydají při tom zvuk, který je slyšet po celém areálu?
Tohle hekání bych zakázala! Tenis je přece míčová hra a ne, že někdo dělá zvuky, jako kdyby zvedal stokilovou činku.
Láká vás trenérská kariéra, nějaká tenisová akademie?
Samozřejmě, jednou budu tenis učit, někoho budu trénovat, ale to má čas. Kdybych měla akademii, byla by hrozně malá, jenom pro děti, které mají talent a hlavně chtějí hrát. Ne aby je do toho cpali rodiče, kteří mají hodně peněz.
Co pro vás znamenají tenisové rekordy, počty titulů a podobné historické výkony? Vždyť jste jich nasbírala jako nikdo jiný.
Mě tenis prostě baví a rekordy mě nezajímají. Jediný rekord, který jsem chtěla překonat, bylo těch osm vítězství ve Wimbledonu. Toho když jsem dosáhla, chtěla jsem vyhrát ještě jednou, ale ty ostatní rekordy přišly tak, že jsem prostě jen hrála.
Co budete dělat za deset let?
Asi tady zase budu sedět...
Maminka: Ona mi věří, že tady ještě za deset let budu.
 Martina Navrátilová ani po pěti letech neztratila nic ze svého umu |
 Martina Navrátilová opět hraje US Open |
 Sanchezová-Vicariová a Navrátilová se loučí s diváky ve Wimbledonu po čtvrtfinálovém zápase, v němř ve čtyřhře podlehly pátému nasazenému páru Poová - Tauziatová. |
 Martina Navrátilová při utkání čtyřhry v Eastbourne, kde hrála po boku Bělorusky Zverevové (17. 6. 2002) |
 Martina Navrátilová se vrací do Řevnic za maminkou |
 Martina Navrátilová společně se svou maminkou, sestrou Janou a neteří Martinou |
