„Je úplně skvělý, jak oddíl šlape, a jsem strašně rád, že to takhle dopadlo. Kdysi jsem byl členem jen já sám - teď tu máme kolem třiceti dětí ročně. Generace se střídají. Sportovec, který dosáhne úspěchu, jednak reprezentuje Českou republiku navenek, dělá jí dobré jméno. Ale je tu taky od toho, aby přitáhl děti ke sportu. Tohle se splnilo,“ konstatoval Doktor spokojeně.
Při oslavách jubilea vašeho klubu se promítaly snímky z jeho historie, mezi nimiž nechyběly ani ty z vašeho návratu po zlaté olympiádě v Atlantě. Přepadala vás nostalgie?
Docela jo, já tyhle záběry vlastně nikdy neviděl. Na něco si pamatuju silně, protože sledovat plné náměstí v Sezemicích... To se asi nikdy předtím ani potom nikomu nepoštěstilo. Byl to obrovský zážitek. Vzpomínám si, že po závodech jsme přijeli do olympijské vesnice a pak už to jelo jako na běžícím pásu. Byl jsem ten večer úplně mrtvej, spal jsem skoro do odpoledne následujícího dne. Všeobecná radost byla super, ale tady v Sezemicích jsem věděl, že to jsou lidi ode mě, z místa, kde jsem tehdy bydlel. Bylo zajímavé vidět je na fotkách o osmnáct a půl roku mladší.
Váš synovec Tomáš je kanoistický talent. Co vaše děti, vedete je k tomu taky?
V Račicích k tomu paradoxně nejsou podmínky, protože tam není žádný závodní klub, ale jen dráha. Byla zbudována na zelené louce, nemá to tam dlouhodobou tradici. Nikdo tam nebyl takový „blázen“, jako třeba můj táta a další lidi kolem něj v Sezemicích. Dělají jiné sporty. Mladej (13letý Felix) chodí plavat a holka (10letá Julie) krasobruslí. To si na nás vybojovala, nebyli jsme úplně nadšení. O víkendu shodou okolností získala svoji první medaili na závodech v Chebu. Jsem rád, že ji to naplňuje, ať už si vybrala cokoli.
Proč vám původně krasobruslení vadilo?
Není zrovna jednoduché, co si budeme povídat. Je obtížné ho chápat zvlášť pro někoho jako já, kdo je zvyklý, že o sportovním výsledku rozhoduje to, kdo je první v cíli, a ne, kolik dostane bodů. Ale je to krásný sport.
Vy sám se na vodu dostanete? Četl jsem, že jste zkoušel i dračí lodě.
Sem tam jsem je jezdil, ale nemám na to kdy. Přes týden jsem většinou pryč a vracím se pozdě večer domů. Závody dračích lodí se konají o víkendu, a jestliže chci být s rodinou, není to schůdné. Byl jsem loni asi na dvou závodech, bez tréninku. Musejí mě ukecávat, abych s nimi šel pádlovat, protože mně se úplně nechce, mají svou posádku. Ale je to legrace. Dobrá parta, pohoda, zase něco jiného. Sám jsem byl loni na vodě asi nejvíckrát od doby, co jsem skončil. V Račicích, potom na Zvíkově, kam jezdíme v červenci na soustředění s klubem. Vlezu na to, ale bolí mě pak celé tělo, záda. Není to úplně vhodný sport, když člověk netrénuje pravidelně. Ale takhle to je nakonec se vším.
Zastáváte funkci sportovního ředitele ČOV, šéfa olympijských misí a stále jste též asistentem trenéra u reprezentace kanoistů. Přijde mi, že váš běžný všední den musí mít 48 hodin...
To by bylo hezké, aspoň bych něco stihl. Když jsem ještě aktivně pádloval, dalo se docela dobře popsat, jak vypadá den sportovce. Kdybyste teď nahlédl do mého diáře, můj program je v závislosti na něm každý den úplně jiný. Když mám nějaký „volnější“, musím vyřídit řadu e-mailů, které se mi zatím nahromadily. Plus úkoly, které vyplynou ze schůzek. Klid není nikdy, ale můžu říct, že mám obrovské štěstí, že pracuju v kolektivu, jaký teď na ČOV je. Baví mě chodit, ani nechci říkat, že do práce. Vidím smysl ve všem, co tam podnikáme. Hlídám si sportovní stránku, usilujeme o sportování široké veřejnosti, hlavně dětí. To má velký význam a já jsem za to rád. V projektu Sazka Olympijského víceboje pomáhám, jak je potřeba. Toho, co mám v gesci, je dost. Nicméně gros je v přípravě olympijských akcí. Člověk si může říct, že to jsou olympiády a ty se pořádají jednou za čtyři roky. Ale chyba lávky, olympiáda je jednou za dva roky, protože máme letní a zimní. Když se koná zimní, máme letní mládežnickou (YOG) a naopak. V lichých letech následují evropské olympijské festivaly mládeže (EYOF), které jsou rovněž letní i zimní. A teď nás navíc čekají Evropské hry v Gruzii...
Přípravy na ně jsou v plném proudu?
Děláme na nich rok, na tyhle akce se musíme chystat dlouho dopředu. Když udělám výhled od začátku roku 2015 například do letní olympiády v Riu, nedávno jsem se vrátil ze Zimního olympijského festivalu mládeže z Rakouska, kde jsme měli týden 105 členů výpravy. Pro Evropské hry odhaduju 200 až 250 členů, to máme červen. V červenci je letní EYOF ve Tbilisi, tam bude zase možná víc než 100 lidí. Jakmile se vrátíme, chvíli nato to bude rok do Ria, kdy proběhne velký mítink všech šéfů výprav, takže tam letíme. Následuje zimní YOG, olympiáda mládeže. Pak přijde samotné Rio. Do té doby toho musíme vyřešit hodně, a to neberu financování olympijské přípravy svazům a shánění nadstandardních peněz pro top sportovce.
Když vynecháme samotné sportovní akce, musíte pracovně do ciziny často?
Rozhodně cestuju víc než jako sportovec - extrémně víc. A doma jsem tím míň.
Coby člen vedení ČOV se nevyhnete kontaktu s politiky a lobbingem, ve vrcholovém sportu se točí spousta peněz. Jak jste se v tomhle prostředí naučil chodit?
Pokouším se to minimalizovat, od toho tam je náš předseda Jirka Kejval. On jedná se státním aparátem, zejména s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Je v tom výborný. Ale i mě se to občas týká, to je jasné. Naposledy jsem s ministrem seděl u stolu minulý týden. Diskutujeme spolu o konkrétních věcech. Snažím se nepolitikařit, i když někdy to nejde. Soustředím se však na jiné záležitosti. Olympijský víceboj má za sebou už dvě fáze. Těší vás jeho odezva na školách? Rozhodně. Ač se v začátcích vždycky vyskytnou nějaké chybky, je to směr, který je potřeba držet. Ať už tímhle projektem, nebo nějakým jiným, to je vcelku jedno. Ty statistiky jsou prostě blbý. Máme tu obézní děti, jsme skoro nejhorší v Evropě, stojí za to s tím něco dělat. Navíc z pozice sportovního ředitele ČOV potřebuju děti, které se sportu budou věnovat. Aby někdy vyrostly v top sportovce, kteří pojedou na olympiádu. Z ničeho to nebude.
Před Pavlem Hottmarem jste byl hlavním trenérem kanoistů. Nemáte proto někdy sklon mu do práce z pozice asistenta mluvit víc, než by bylo zdrávo?
To snad ani ne. Pavel do toho naskočil v době, kdy to bylo parádně rozjeté. Má ve mně maximální podporu, není v jednoduché situaci. Ovšem podle mě to dělá velice dobře. Je jen málo věcí, na nichž se neshodneme. A ty si vyjasníme. Jako manažer týmu je špička. Konzultujeme spolu nominační kritéria, programy kvalifikačních závodů a podobně. Debatujeme jen o detailech - nijak ho nementoruju. Rád mu předám zkušenosti, které jsem získal v průběhu čtyř let, kdy jsem reprezentaci vedl. Mám svůj pohled na to, jak pracovat s lidmi. Jsou různí, je to těžké, chce to určitý přístup. Řekl bych, že se to daří.
Hovoří za vás výsledky. (Josef Dostál bral loni na MS v Moskvě zlato na singlkajaku a následně na čtyřkajaku společně s Danielem Havlem, Lukášem Trefilem a Janem Štěrbou, kanoista Martin Fuksa vybojoval stříbro a bronz.)
Jsou perfektní. Je to všechno dohromady. Bez talentovaných sportovců to nejde, ale promítá se v tom i práce trenérů a všech okolo kanoistiky. Podívejte se na biatlon. Nestačilo by, že se najednou narodili Soukalová, Moravec, Soukup, Vítková a další. Trenéři a funkcionáři táhnou za jeden provaz a dělají pro biatlon všechno. To samé se, myslím, povedlo i v kanoistice, takže proto se dostavily i úspěchy. Snad to tak bude pokračovat i letos - při květnovém mistrovství Evropy v Račicích a pak při olympijské kvalifikaci na mistrovství světa.
V Pardubicích jsou i výteční sjezdaři na divoké vodě, Ondřej Rolenc je úřadujícím mistrem světa. Existuje šance, že by se jejich disciplína mohla zařadit do olympijského programu?
Jelikož vím, jak to se sporty na olympiádě funguje, byl by to v podstatě zázrak. My se budeme velice bát o to, aby tam zůstaly ty dvě disciplíny, které tam máme (rychlostní kanoistika a slalom na divoké vodě). To bude boj příštích let.
Zmínil jste biatlon - neplánoval jste vyrazit na světový pohár do Nového Města na Moravě?
To bych absolutně nestíhal. Sleduju je v televizi, kdykoliv můžu, a strašně držím palce. Byl jsem tam při mistrovství světa (v roce 2013). Skvělá atmosféra, letos tam byla taky. Jirka Hamza (předseda biatlonového svazu) musí být naprosto šťastný člověk, protože on je vrchol ledovce, který tomu šéfuje. Přeju jim to a v dobrém i závidím, že jim to takhle klape. Celý tým je vynikající, měl jsem možnost to poznat v Soči. Prokázaly to i medaile.
