Přiznám se bez mučení. Volejbal, ať už šestkový nebo plážový, jsem nikdy na žádné závodní úrovni nehrál. Ba co víc, já ho nehrál skoro vůbec, u nás vládl fotbal.
Ale když do redakce přišla pozvánka od Markéty Slukové s Barborou Hermanovou na společný trénink, nemohl jsem odmítnout. Absolvovat svůj první volejbalový trénink pod dohledem páté nejlepší volejbalistky z olympiády? Co může být víc?
A tak v úterý dopoledne, kdy padají teplotní rekordy, stoupám k vítkovskému areálu a říkám si, že už teď začíná být pěkně dusno.
Sluková s Hermannovou se právě vrátily z Brazílie, kde absolvovaly tři turnaje Světové série. Opálené a na horko přivyklé nás přivítaly v nafukovací hale, která se na další dvě hodiny měla stát našim domovem.
Žádný balet
„Tak jdeme na to?“ ptá se po pár minutách Markéta Sluková.
Šli jsme, bylo nás šest.
Po tradičním seznamování se nás volejbalistky ptají, jestli už jsme protažení. Když po sobě začneme trochu nejistě koukat, hned z nás sympatická blondýnka utvoří kruh, kde se snažíme napodobit její protahovací cviky. Je jasné, kdo tady bude hlavní trenér.
V tom přichází dotaz: „Předpokládám, že už jste to všichni někdy hráli...?“
No...
Naštěstí se ukáže, že kromě Báry Zpěváčkové z Novinek.cz nehraje volejbal nikdo z nás nikterak pravidelně, nedej bože na vyšší úrovni.
A přichází další otázka: „Bagr všichni umíme?“
No jistě, kdo by neuměl bagrovat, že jo.
SOUSTŘEDĚNÍ. Markéta Sluková (v pozadí) se sice usmívá, ale zkuste si ten bagr zkazit, když se na vás dívá pátá nejlepší volejbalistka z olympiády...
„A podání vrchem taky všichni zvládáme?“
Tady už jistota klesá u poloviny mých kolegů, včetně mě. No nic, dost bylo protahování, je čas zjistit, jak na tom doopravdy jsme. Sedmadvacetiletá volejbalistka nám nejprve dává instrukce, jak správně hrát bagrem. „Snažte se mít ty ruce co nejvíc propnuté, jinak vám to pak bude lítat všude možně,“ připomíná.
Když Sluková vidí, že nám to až tak nejde, snaží se ukázat, jak celý pohyb musí vycházet z nohou.
„To jsou základy, kterých nikdy není dost. Opakování je matka moudrosti, takže i my, které hrajeme na vysoké úrovni, se k nim musíme pořád vracet a zdokonalovat je, aby byly co nejpreciznější. Přihrávání do kroužku, co platí pro vás, to většinou platí i pro nás,“ vysvětluje nám. „Kolikrát je to nuda, protože je hrozně důležitý počet opakování, aby si to člověk zažil. Není to úplně zábavné, ale musí se to,“ doplňuje Bára Hermannová.
Rozdělujeme se na tři a tři, já zůstávám u blonďaté volejbalistky, od které každý dostáváme několik nahrávek, které máme „zabagrovat“ ladným pohybem do sítě. Tou ladností se nechávám tak unést, až se mi sama z písku zvedá zadní noha. „Děláš to hezky, ale bez toho baletu,“ radí mi olympionička.
VŠICHNI V POZORU. Když Markéta Sluková něco vysvětluje, všichni zpozorní.
Po několika dalších hrách na to, kde se všemi různými způsoby snažíme dostat balon přes tu zatraceně vysokou síť, dostáváme chvilku oddechu. Bude skoro poledne a z haly se pomalu ale jistě stává sauna. Za každý doušek vody jsme vděční.
„Během toho poledne to fakt peče. I když jsi zvyklý na pohyb v písku, nikdy není úplně lehký,“ říká Sluková.
Co tedy udělat, aby to běhání v písku nebylo tak náročné? Ono se to nezdá, ale být pořád na špičkách a běhat tam a zpátky není žádná sranda. „Musíte dělat menší kroky, tak trochu cupitat, ať se tolik neboříte,“ radí.
Tak hrozné to nebylo
S kolegou Tomášem Márem z Týdne jsme vybráni (nevím, podle jakého klíče) jako nejslabší články, a tak své první zápasy odehrajeme po boku nejlepších volejbalistek Česka. Já s Bárou Hermannovou, Tomáš s Markétou Slukovou. Hrajeme vždy do pěti, na víc to opravdu nejde, i těch pár minut k propocení trička stačí.
A je tu poslední zápas, na který Sluková nemá spoluhráče. Tak to půjdu zkusit, říkám si. Teď je moje chvíle.
Za pár minut prohráváme 3:1... Možná bych měl zkusit cupitat, vzpomenu si na zlatou radu.
Ale ani nepříznivý stav nás nezlomí. „Výborná přihrávka,“ chválí mě spoluhráčka, která však po ní nedokáže zasmečovat a přinést našemu týmu kýžený bod.
Plácneme si, taky potřebuje povzbudit.
A pak se srovnáme. Já na bráchu, brácha na mě, na Báru Hermannovou s Petrem Tomáškem ze Sportu to lítá ze všech stran. Sem tam prasátko, ale ptá se na to historie?
Máme mečbol a já na sobě cítím kapku nervozity. Přece teď nezkazíš přihrávku na pátou ženu olympiády v Londýně, říkám si, když na mě letí míč. Nekazím a my vítězíme!
U sítě si podáváme ruce a nejen já s Petrem Tomáškem jsme udýchaní. „Ono se to nezdá, ale i my jsme se docela zapotily,“ říká starší a zkušenější Markéta Sluková.
„Ti, kteří to moc neznají, tak si myslí, že je beachvolejbal taková zívačka, písek, plážičky. Ale ono je to fakt hodně náročné,“ přitakává Hermannová.
Ta otázka musí přijít. Jak hrozní jsme byli?
„Není pravda, že byste byli nějací neumětelové,“ říká pak s úsměvem Sluková. I její spoluhráčka nás dokáže povzbudit. „Podle mě to byla dost dobrá úroveň, znám daleko, daleko, daleko horší,“ směje se.
