Jen čtyři české tenistky v historii dosáhly až na grandslamový titul ve dvouhře. Ona je jednou z nich. Je jí 50 let. Ale nepřipadá si tak. "Naopak. Cítím se teď mnohem líp než v posledních letech. Zhubla jsem deset kilo," pochlubí se.
Tolik jste sportovala?
To zase ne. Spíš jsem se trochu omezila v jídle.
Ale sportujete také, nebo ne?
Jo, běhám, chodím do fitka, s dětmi jdu na kolečkové brusle a občas si zahraju i tenis. Ale nic ve stylu musím, musím.
Hana MandlíkováDcera atletického olympionika Viléma Mandlíka se narodila 19. února 1962 v Praze a tenisové mládí strávila na Spartě. "V Rudém právu mě pak odsuzovali, když jsem do své knihy napsala, že tam vypadaly šatny jako vojenské hangáry. Přesto vzpomínám na dětství na Spartě jen v nejlepším. Ta léta ze mě v dobrém smyslu udělala tvrdšího člověka." Tenisovou profesionálkou byla v letech 1978–1990, čtyřikrát pozdvihla trofej grandslamové šampionky: na Australian Open 1980 a 1987, Roland Garros 1981 a US Open 1985. Pouze Wimbledon pro ni zůstal zakletý, dvakrát tam prohrála ve finále. Na světovém žebříčku dosáhla nejvýše na 3. místo, vyhrála 27 turnajů ve dvouhře a třikrát se v letech 1983–1985 podílela na vítězství ve Fed Cupu. Když v 28 letech kvůli zranění končila, měla ve dvouhře bilanci 567 vítězství a 195 porážek a na prémiích vydělala 3 340 959 dolarů. Později se proslavila coby trenérka Jany Novotné, kterou přivedla k titulu ve Wimbledonu 1998. Má české a australské občanství, v průběhu Fed Cupu 1986 se v Praze vdala za Čechoaustralana Jana Sedláka, manželství však vydrželo jen rok. Je matkou desetiletých dvojčat Elisabeth Hany a Marka Viléma. Jméno jejich otce neprozradila. "Zůstaneme přáteli, i když své děti nikdy neuvidí," řekla o něm kdysi. Před 6 lety chtěla z Floridy přesídlit zpět do Česka. "Ale po půl roce jsme se vrátili. Nelíbilo se mi, jak se někteří lidé v Česku chovají." |
Žádné zápasy na body?
Kdepak. Naposledy jsem hrála na body loňské exhibice v Česku, s Jirkou Novákem a Janou Novotnou. A předloni jsem si ještě zahrála čtyřhru legend na US Open. Jenže tu mezitím omladili, už nejsem zvaná. Radši zvou Kurnikovové, Hingisové a Davenportové.
Na kurtech jste tedy především se svými dvojčaty?
Rozhodně. I když teď jsem si zahrála i s kamarádkou.
Sama jste je však, pokud vím, trénovat nechtěla. Nedělalo by to dobrotu, tvrdila jste...
Což platí pořád. Jen občas si s nimi pro radost zatrénuju. Jinak jsou v IMG akademii u Bollettieriho. Přestěhovali jsme se totiž na druhou stranu Floridy, z Boca Raton do Bradentonu.
Jak jim to jde?
Jo, jsou šikovní. Je jim deset, objíždíme na Floridě turnaje do 12 let a každý z nich už jeden vyhrál. Elina zrovna před dvěma týdny. Má rvavou povahu po mně, je to moje malá bojovnice, která se nikdy nevzdává.
Zato o synu Markovi jste dřív říkala, že je profesorský typ.
Už je živější, rozehrál se. Ale kluci se obtížněji prosazují, víc jich to umí. Mezi holkama není tolik atletických typů.
Coby rodič za plotem býváte nervóznější než před lety při vašich vlastních zápasech?
To jste vystihl. Nedá se tomu zabránit.
Když jste hrála finále Roland Garros 1981, vaše maminka ze samé nervozity kouřila jednu cigaretu za druhou.
A já jsem podobná. Sice nekouřím, jenže pro změnu ustavičně lámu větvičky. To je zdravější.
Chtěla jste, aby děti měly americký i český pas. Stále to platí?
Určitě. Když jsme byli o Vánocích v Praze, rozebírala jsem s doktorem Černoškem, co pro to musíme udělat.
Čemu ještě se kromě starostí a radostí s dětmi věnujete?
Vlastně ničemu. Mě ty děti absolutně pohltí. Po tolika letech cestování a stresů mi najednou vyhovuje usedlý život normální, možná až nudné matky.
Takže už žádné cestování? Vůbec vám nechybí?
Ze začátku to bývalo těžší, měla jsem cestování v krvi. Třeba po měsíci jsem musela vzít děti a vyrazili jsme někam do hotelu, k moři. Ale teď už jsem usazená.
V televizi tenis sledujete?
Až od chvíle, co děti začaly hrát, koukám zase jako blázen. Předtím jsem se nějaký čas nedívala vůbec.
Kdo se vám nejvíc líbí?
Z chlapů je pro mě pořád nejlepší Federer. Holky mě moc nepřitahují, většina jich hraje podobně a nikdo nevyniká. Ráda se podívám snad jen na Petru Kvitovou.
Když nyní slavíte životní jubileum, ohlížíte se zpět i za celou vaší kariérou?
Povím vám, ta padesátka je taková zvláštní... Když bylo Honzovi Kukalovi padesát, říkala jsem: Ježiš, to už je starej chlap. Ale člověku je tolik, na kolik se cítí. A já se na padesátku necítím.Mám kolem sebe desetileté děti, to omlazuje. I když trochu se ohlížím, to ano.
Máte čtyři grandslamové tituly. Na který vzpomínáte nejraději?
Jednoznačně na US Open 1985, jak jsem ve finále porazila Martinu Navrátilovou.
A naopak: na kterou událost byste nejradši zapomněla?
Fed Cup 1986 u nás v Praze. Hrála jsem za Československo ve finále proti USA, ale lidi víc fandili Martině. Já tenkrát nechápala, že ti lidé nefandí jí, ale že hlavně fandí proti režimu. Tehdy mi to dost vadilo. Vyrůstala jsem v Česku stejně jako Martina a vracela se tam. Byla to těžká situace.
Kdybyste mohla, udělala byste něco z kariéry jinak?
Snažila bych se, abych sama sebe míň dostávala pod tlak. Kdybych byla při zápasech víc uvolněná, možná bych toho vyhrála víc.
Hlavně Wimbledon, že? Ten jediný vám z grandslamů chybí.
Právě. První finále s Chris Evertovou jsem asi vyhrát nemohla, bylo mi osmnáct a byla jsem fakt nervózní. Zato proti Martině v šestaosmdesátém jsem vedla 5:3... Ale co, to už je daleko. Člověk nemůže mít všechno.
