Za třináct zápasů na kontě pouhopouhé dvě výhry, stejně jako Ostrava. Nikdo jiný tak málo nemá. Jednoduchá matematika, s tím se play-off hrát nedá, ač chybí ještě osm duelů.
„Neházíme flintu do žita, sice se nedaří, ale stále doufám, že se ještě do konce základní části zvedneme. Pokusíme se tři čtyři zápasy vyhrát a udělat si dobrou výchozí pozici do skupiny A2. Jsem pořád optimista a holkám věřím,“ říká manažer karlovarských basketbalistek Roman Maleček.
Na druhou stranu by nemuselo zůstat ani u momentálně předposledního místa. Letos v lize není totální outsider jako tomu bývalo v minulých letech. Je to dané tím, že týmy hodně posílily. A ani nováček Ostrava není otloukánkem.
Porážky, pravda v mnoha případech velmi těsné, nemohou nezanechat stopy na duši. V tom případě se nabízí otázka pomoci psychologa. „Kdyby na to byl čas a peníze, bylo by to dobré. Samozřejmě jsem zjišťoval, jestli není vnitřní problém v kolektivu, žádná averze ani nic tak závažného ale není. Pouze normální frustrace z porážek,“ přiznává manažer.
Nejjednodušší cesta v takových případech je výměna trenéra. „Ten si svoji práci nějakým způsobem odvádí, a kdyby ty prohry byly tak katastrofické, že by se na ten basket nedalo dívat, tak to udělám. Dobře jsme ale věděli, že tým je mladý, že se s ním bude muset pracovat,“ vysvětluje Maleček na adresu Tomáše Veselého.
A tak jedinou viditelnou změnou nyní bude, že se sám posadí na lavičku a utvoří se trenérská trojice. Je typem fandícího, a ne koučujícího trenéra, a tak se s ostatními dvěma domluví na taktice a sedne na lavičku. „Budu se snažit holky spíš vyhecovat. Buď to pomůže, nebo ne.“
Do konce základní části je úkol jasný: co nejvíc vítězství, zlepšit kvalitu. „Měli bychom se dostat kvalitativně a psychicky nahoru, abychom ve skupině A2 měli dobrou pozici a nemuseli se každý zápas klepat, že bychom spadli až do baráže.“
V kádru se nedávno změna udělala, vyměnili jednoho pivota za druhého, odešla třiadvacetiletá Kanaďanka Monica Emily Kosiorová a přišla jedenadvacetiletá Švédka Ulrica Elisabet Holmqvistová. „V tuto chvíli dělat totální experimenty by nebylo to správné ořechové,“ myslí si Maleček.
Výsledkově jsou Vary sice na prohrách, ale snad s výjimkou dvou zápasů nikdy neprohrály skórem vyšším než deset dvanáct bodů. „Tým kvalitativně nezaostává za ostatními, abychom mohli říci, že jsme vybrali špatné hráčky.“
Proto se zásah do kádru už nechystá. „Je potřeba zapracovat na systému, tým potřebuje dostat náboj většího kolektivního sepětí. Zdá se mi, že to až tak nefunguje, koheze týmu není taková. V žádném případě tam necítím nějaký totální rozpor,“ vysledoval karlovarský manažer. Pozor, u žen je to jednoduché, když se daří, tak je to fajn, když se nedaří, hledá se cokoliv.
„Kdybychom prohrávali o třicet, čtyřicet a výkony tomu odpovídaly, neřeknu ani popel, jenom: Okamžitě skončete, odejděte, sezonu dohrajeme s juniorkami a budeme se připravovat na další.“
Úplně tak děsivé to sice není, problém ano. Z toho důvodu si Maleček minulý týden sezval jednotlivé hráčky k pohovorům. „Řekl jsem jim něco jen v tom smyslu, že pokud si mají zasloužit odměny, tak si je musí zasloužit výkony a výsledky,“ objasňuje.
Kádr je takový, jaký je. Maleček tvrdí, že hráčky vybírali dlouhodobě, nebylo to střílení od boku, bylo to na základě dohody a probírání s trenéry. Navíc příprava vypadala velmi dobře, v zápasech předváděly hráčky celkem zajímavý basketbal, dokázaly vyhrát ve Strakonicích a hrály vyrovnané zápasy s Valosunem i dalšími. Přesto problém je.
V loňské sezoně byla stálicí Šárka Kučerová, k níž se přidaly dvě tři. „Tentokrát nemáme hráčku, která by byla schopná odehrát standardně v nějaké slušné formě, bodově, pět šest zápasů za sebou,“ stýská si manažer.
Věřil, že to zvládnou čtyři zkušené hráčky v kádru. Blanka Sedláčková, Jana Houdková, Jitka Eisnerová a Dana Kušlitová. „To, že máme tři Američanky, které jsou schopné v jednom zápase dát dvacet, potom osm, je jiná věc, protože všechny jsou do jedenadvaceti let. Věděli jsme, že to jsou hráčky, které jsou agresivní, chtějí hrát do koše, ale potřebujeme, aby se k nim někdo přidal.“
Čtyři zkušené z nejrůznějších příčin tuto roli neplní. Houdková. „Začátek sezony laborace se zraněním, nedostala se do formy. Svoji černou práci si odvede, ale není to úplně to pravé.“
Sedláčková. „Pohybuje se nahoru, dolů, ale spíš je to v nižší polovině.“
Eisnerová. „Má letos bohužel zase zdravotní problémy, nenaplňuje tolik tréninků, co bychom chtěli. Často je to kvůli malému a teď má problém s třísly.“
Kušlitová. „Myslel jsem, že už dorostla, bohužel její výkyvnost je děsivá. V jednom zápase dá pětadvacet bodů a vzápětí nula.“
V přípravě to nebylo až tak děsivé. Byly v euforii z příchodu amerických holek, a když se dařilo, tým šlapal. Jenomže přišly první zápasy, hloupá porážka doma s VŠ v prodloužení, pak ještě jedna. Po výhře na Slovance se zdálo, že půjdou nahoru, ale po třech dalších porážkách šla výkonnost opět dolů.
„Já to nevidím jako problém Američanek, jsou to mladé hráčky a hrají u nás za peníz, za jaký by jinde nehrály. Očekávali jsme ale, že z těch čtyř zkušených budou vždy minimálně dvě, které tým podrží deseti dvanácti body, třemi čtyřmi zisky, a hlavně egem, kolem kterého se nabalí mladý tým. To je zásadní problém letošní sezony,“ míní Roman Maleček.
V žádném zápase, kde se chtěli chytit se nechytli. Třeba nedávno v poháru v Hradci Králové, kde se mohlo hrát uvolněněji. Ve třetí čtvrtině vedli o čtyři, vypadalo to dobře, na kontě 68 bodů a znovu jako poněkolikáté, nezdařená poslední čtvrtina. „Nedáte čtyři šoupáky a najednou dostanete třicet bodů za sebou! Jste totálně v koncích,“ lamentuje Maleček. To samé následně v lize na VŠ Praha.
Roman Maleček
„Nevyčítám holkám, že by nebojovaly, nedělají to ani diváci, kteří chodí a sledují. Ale nejde to, když hrajeme doma se Slovankou, a to je tým, jenž bychom měli porazit, a dáme z 22 šestek 11, to je průser. V domácím prostředí musí být šestky 70, 80 procent a ne 48 a trojky 21 procent.“
Diváci ale reptají, že oproti minulým sezonám nedostávají skoro vůbec šanci mladé odchovankyně. Jenomže problém je logický. Před sezonou se v juniorkách zranily klíčové hráčky. Michaela Fenklová si potřetí urvala koleno, Jenšíková s Jelínkovou sou také zraněné a Gašicová loni odešla do Brna.
„Měli jsme mít klidný rok v extralize juniorek, ale zbyly nám tři. Ty musí odehrát penzum minut v juniorkách a na to, aby táhly ženy už nemají síly. Najednou v kadetkách společně s juniorkami vypadlo deset hráček a to je obrovský problém. Letos se vyloženě zadařilo,“ usmívá se Maleček ironicky.
Proto to nejvíc dopadá na ženy. Juniorky nejsou vidět obzvlášť v domácích utkáních. „Nedaří se, a tak trenéři využívají víc zkušené, kterým stále věří. Víc šancí dostávají juniorky ve venkovních zápasech.“
Proto se kádr musí doplňovat a posilovat ze zahraničí. Poslední přírůstek, Švédka Ulrica Elisabet Holmqvistová, je ve druhé polovině svého testovacího období a už má jasno. „Zůstane do konce sezony,“ přiznává Maleček a dodává: „Chce na sobě pracovat, dopředu jsme věděli, že nebude dávat čtyřicet bodů na utkání. Problémem je, že holky na ni ještě neumí nahrát, není to pivot, který by měl 197 cm a ukázal si na míč. Jde o to, nahrát to na ni co nejrychleji a to je trochu problém, a proto se až tolik neprosazuje. Hrávala na pozici čtyři, a proto ještě nedává tolik zpod koše. Věděli jsme to, ale je to mladá holka, chce na sobě pracovat, je členkou širšího kádru reprezentace Švédska a má perspektivu.“
