V závěru března vyhrál coby člen osmiveslice světových hvězd prestižní londýnskou regatu Head of the River, v sobotu načal v Praze na Vltavě skifařským vítězstvím domácí sezonu v Ondrákově memoriálu. A jak se mu v Česku žije s olympijským stříbrem?
Stále dlužíte bance za střechu nad hlavou?
No jejda. Vždyť splácím pořád jen úroky z půjčky na byt.
Jezdíte ještě někdy tramvají?
Pokud musím do centra Prahy, tak určitě. Nechce se mi někde složitě hledat parkování v centru.
A co běžné nákupy? Víte, kolik stojí chleba?
Úplně přesně. Chodím pořád nakupovat, musím přece hodně jíst, abych měl sílu. U nás ve večerce vyjde celý na 32 korun, já si kupuju půlku za 16. Pivo Braník, co piju, 8,90. Jogurty jím půlkilové, jeden stojí kolem dvacky. Taky chodím do mekáče na hamburgry, ten nejmenší stojí kolem dvacky, ale jeden mi nestačí, nechám tam i 200 korun.
Ten úvodní dotazník měl odhalit, nakolik vám olympijské stříbro změnilo život. A vypadá to, že nijak zvlášť. Ani číslo telefonu jste si nezměnil, trenéra máte stejného, přítelkyni také...
Ale s tou jsme měli pauzu. Možná po Pekingu trošku žárlila na ctitelky (směje se). Ale vážně: rozchod nebyl kvůli olympiádě, prostě jsme měli nějaké neshody, ale už jsme zase spolu a je to skvělé, lepší než dřív.
A nějaké nabídky k sňatku od obdivovatelek se tedy vážně objevily?
Jen jedna. Odmítl jsem.
Kolika lidem jste se od stříbrné olympiády musel podepsat?
Že by za mnou někdo přišel jen tak na ulici, mimo autogramiádu, to se mi stalo asi jen desetkrát. Naposledy před pár dny na hokeji ve frontě na pivo. Nejsem žádná superstar. Jen krátce po olympiádě na mě lidi obdivně pokřikovali na ulici, teď už si mě skoro nikdo nevšimne.
Ovšem společensky jste patrně coby stříbrný olympionik povýšil. Nebo ne?
To jistě. Díky té medaili jsem mohl potkat osobnosti, jako je pan Saudek nebo prezident Klaus.
Finančně jste si stříbrem z Pekingu hádám taky nepohoršil.
Žádnou krizi, o které se všude mluví, nevidím. Jsem v Dukle státní zaměstnanec, dostal jsem po úspěchu přidáno na platu. Přišly mi i nějaké odměny. Navíc mám nového sponzora, velký bankovní dům. Nejsem v žádném případě zabezpečený do konce života, ale po stříbru na olympiádě se aspoň zvětšila šance, že bych mohl celkem brzy splatit půjčku na byt. A když si něco chci koupit nebo mám na něco chuť, mám to štěstí, že nemusím řešit cenu.
Doma možná nejste celebrita, ale veslování už vás mezi světové hvězdy počítá. V březnu vás pozvali do Londýna k účasti v osmiveslici nejlepších veslařů planety.
Tam mě trochu doběhli. Bydleli jsme ve veslařských rodinách a já si nejdřív myslel, že to bude takový oddechový jarní výlet. Místo toho jsme celý týden dvakrát denně makali na Temži, ale byl to zážitek: osm nejlepších skifařů světa proti stříbrné anglické osmě z Pekingu. A porazili jsme ji!
Jak jste zapadl mezi těch sedm dalších veslařských hvězd?
Byla to posádka osmi osobností, takže zpočátku se pochopitelně každý snažil vymezit si svůj prostor. Ale měli jsme společný cíl, takže nakonec to bylo v pohodě. My jsme všichni kamarádi.
Promiňte, ale to zní jako fráze. Vždyť třeba Nor Tufte vás loni v Číně jen těsně – o necelou vteřinu na dvoukilometrové dráze – připravil o olympijské zlato.
Vidíte, a zrovna k němu mám z té party asi nejblíž. Seděl na osmě hned za mnou, trpělivě mi se vším pomáhal a pomalou řečí vysvětloval, co bylo potřeba. Moje angličtina je přece jen omezená na základní domluvu. Nakonec mě pozval, ať k němu v létě přijedu do Norska trénovat. Rád se přiučím, on už vyhrál dvakrát olympiádu i mistrovství světa.
Vyprávěl jste mi před časem, jak lezete z tréninku zničený bolestí po čtyřech. Když ani tohle nestačilo v Pekingu na zlato, tak mi vrtá hlavou, co ještě můžete udělat pro to, abyste byl na skifu rychlejší?
To už je jinak. Vyzrál jsem. Už mě nic nerozhází. Tento rok například trénuju nejmíň za poslední čtyři sezony, a přitom jsem se podle všech tréninkových ukazatelů i dosavadních výsledků nejvíc zlepšil!
Znamená to, že jste byl dosud spíš sedřený než natrénovaný?
Tak bych to neřekl. Mám z těch let výbornou fyzičku, teď už sílu jen lehce přikrmuju a můžu to všechno pořádně doladit.
Až na zlato letos na mistrovství světa v Poznani? V neoblíbeném Polsku, na nejprotivnější dráze světa?
Ale to bude pro všechny stejné, na tom jsme se v té osmě hvězd v Londýně všichni shodli, že horší kanál než Poznaň pro veslování neexistuje. Třeba nevyhraju nikdy. Anebo teď už budu jen vyhrávat. Každopádně skif si užívám a chci na něm to zlato vyhrát. Žádná jiná disciplína mě nezajímá.
A není vlastně úmorné dřít celý rok na těch pár závodů v sezoně?
Stejnou otázku by si mohli položit třeba desetibojaři. Ale jsou sporty, kde to prostě jinak nejde. A mě baví ty dlouhé měsíce trénovat na ten jeden závod, kde se o všem rozhodne za pár minut.
Pardon, vás vážně těší trénovat? I pětinásobný olympijský vítěz Steve Redgrave po skončení kariéry přiznal, že trénink nenáviděl.
Baví mě bojovat na vrcholné soutěži o vrcholné umístění. A abych to mohl uskutečnit, tak musím trénovat. A to mě musí bavit, aby to k něčemu vedlo. Jinak bych to nedělal.
