Asi nejvíc proslul zatím na horském kole. Dvakrát vyhrál prestižní severoamerický seriál Norba, obdobu Evropského poháru.
Dvaatřicetiletý chlapík vypadá jako cyklistický seladon Mario Cipollini. Odměřený pohled, vlasy frajersky sčíslé dozadu. Také image má podobný. Borec, ale vejtaha. „Nezajímá mě, co si o mě lidi myslí. Ale co říkají mí sponzoři výsledkům mojí práce,“ říká a mávne rukou. „Nevysvětluju, neomlouvám se,“ říká.
Na kole jezdí od čtrnácti. „Bude to příští LeMond,“ předvídal mu – Greg LeMond, vítěz Tour de France. Larsen jezdil počátkem devadesátých let v týmu Motorola s Armstrongem. Zářil v kopcích i časovkách, ale scházela mu výbušnost, nezbytná k velkým triumfům. Zmizel do lesa, kde začal kralovat na horském kole.
Když ho to před dvěma lety začalo nudit a cítil se frustrovaný po vyřazení z olympijského týmu, přestoupil k triatlonu. Po pár týdnech vyhrál kvalifikačního Ironmana v Lake Placid a na nejtěžší závod světa na Havaji přijel s ohromnými ambicemi. Ztratil devět minut v mořských vlnách. Na kole předehnal všechny, byť jel sám proti zdrcujícímu větru mumuku. Při maratonu mu došly síly a skončil devátý. Přesto tískal titul: Světový nováček roku!
Pár týdnů předtím na známém Wildflower triatlonu předjel Jürgena Zäcka, jednoho z nejlepších triatlonistů na kole. „Přehnal se okolo jako raketa. Myslel jsem, že je to nějaký cyklista, co se s námi jede na chvilku projet.“ Larsen tehdy ještě nevyhrál, ale aspoň zlomil Zäckův traťový rekord na kole o tři minuty.
Sebedůvěra Larsenovi nikdy nescházela. „Jen věřím svému kolu, to je všechno,“ opáčí. „Jezdí vždycky na vítězství. To mám rád, to se už dneska pokaždé nevidí,“ pochválil ho Dave Scott, šestinásobný vítěz Ironmana. A taky soused z kalifornského Davisu, kde Larsen žije. „Když jsem začal přemýšlet o triatlonu, byl Dave první, komu jsem zavolal.“
S ženou Carrie, bývalou volejbalistkou ze Stanfordu, má dvě děti, dceru Amalii a syna Massima. V Davisu vlastní fabriku na výrobu kol. A taky podporují kamarády z Mad Cows Racing teamu. Spolu s nimi vyráží každou neděli na trénink – nečeká na nikoho ani minutu. „Začne nás dvacet, vydrží čtyři nebo pět. Jede se šest hodin, nastoupáme 2500 metrů. Jako bychom my všichni ostatní trénovali jen na nedělní Stevův trénink,“ obdivuje ho Garth Rosengren z jeho klubu.
Proč má tedy pověst nafoukance? Možná závist, znáte to. Larsen má jeden z nejlepších kontraktů s firmou Pearl Izumi. „Někteří vyhrávají víc, ale asi nikdo nedělá víc práce okolo, která k tomu patří,“ vypráví. Objíždí reklamní akce, pracuje s médii. I ve Wailea vedl dvouhodinovou besedu o tom, jak co nejlíp jezdit na biku. Dva dny před startem.
Přestože mu minulý týden plný výkon na Ironmanovi zastavila chřipka a tady na Xteře zase včelí žihadlo a následná alergická reakce – skončil pátý. „Dokázal jsem si, že můžu vyhrávat i v terénním triatlonu,“ hlásí optimisticky.
Před rokem, jak začal tvrdě pracovat na vymazaní slabin, si ale přivodil dvě zranění. Únavovou zlomeninu nohy a obtíže s kolenem. „Neběhám víc jak třicet kilometrů,“ zapřísahává se a prohlašuje, že se vrátil k rozumným dávkám. Náročnou Xterrou se vrací k horskému kolu - vlastním kořenům. Z nich čerpá sílu k dalším triumfům.
