Šárka Záhrobská už se těší, až bude závodit jinde ve světě a vymaní se z centra mediální pozornosti. Vám se doma závodí dobře?
Na mě té pozornosti tolik nesměřuje. A když už, tak si jí užívám. Jet doma je super, vždycky se těším. Černou sjezdovku mám při obřáku hodně ráda. Na slalom je to naopak jedno, kde jedu. U slalomu není znalost terénu až tak důležitá. Zato při obřáku se toho dá využít, když kopec známe - tady hlavně při nájezdu na Velký hank, tam to můžeme držet pod plynem víc než ostatní.
Kolik toho ve Svatém Petru ročně natrénujete?
Vůbec nic. Ale odjezdila jsem tu léta závodů.
Už v roce 1995 jste se tady stala mistryní republiky. Připadá vám to strašně dávno?
Na jedné straně ano. Od té doby se toho moc změnilo. Tehdy jsem byla nadějná juniorka.
A teď jste?
Nadějná seniorka. (směje se)
Ve Světovém poháru vás nyní limituje vysoké startovní číslo okolo šedesátky. Je velkou zátěží?
Pokud to umíte a je dobrá trať, není to zas až takový problém. Jen o sobě nesmíte začít pochybovat.
Však jste také prohlásila, že si troufáte ve slalomu zaútočit na první patnáctku. Pomůže vám k tomu i domácí atmosféra?
Jak už jsem říkala: Znalost prostředí nehraje při slalomu takovou roli. Ale publikum, které nás bude hnát, mi určitě pomůže.
Vy ho vnímáte? Šárka Záhrobská prý diváky na trati neregistruje.
Já je vnímám, jak kdy. Třeba v Lienzi bylo publikum nesmírně silné a fandilo i cizím, to nešlo neslyšet. Když hlasatel oznámil, že jedu i se šedesátkou o postup, šíleně mě na posledních dvaceti brankách povzbuzovali. Dokonce jsem se díky tomu na trati i pousmála. Doslova mě vyhecovali. Říkala jsem si: Je to fajn, jedeš dobře, tak ze sebe vymáčkni i ty poslední zbytky sil.
