Třeba tenistka Petra Kvitová přiznává, že rozhovory a věci okolo sportu samotného tolik nemiluje. Co vy?
Sluková: Bereme to jako zpestření. Náš každodenní chléb je trénovat, být zpocené na písku, ne namalované na tiskovce. Snažíme si to spíš užívat, ne že bychom to neměly rády. Chceme být úspěšné v tom, co děláme, ale chceme také předávat zkušenosti, být motivací pro ostatní. Focení a podobné akce k tomu zkrátka patří.
Jak jste snášely tu změnu, když si vás po olympiádě v Londýně začali novináři i veřejnost víc všímat?
Kolocová: Určitě to byl obrovský skok, ale ani jedna nejsme introvertka, že bychom se styděly nebo bály těchto akcí, takže nám to nevadí. Bereme to jako přirozenou věc. Zlomilo se to olympiádou, ale není to tak, že bychom nemohly vyjít na ulici, že by se s námi všichni chtěli vyfotit a podepsat, takže je to spíš zpříjemnění té celé situace.
Většinu roku strávíte na cestách. Jak snášíte neustálé přesuny?
Kolocová: Cestování mě moc baví, ale něco jiného je poznávání nových míst a čas strávený v dopravním prostředku a na letištích. To druhé je pro mě nejhorší, to není žádný zážitek. Loni jsem to počítala a měly jsme kolem 50 nebo 60 letů během roku. Kdyby se to sečetlo, strávíme za rok v letadle několik dnů čistého času, což není nic moc. Na druhou stranu jsme rády, že můžeme poznávat nové kultury, pokud se tedy turnaje neopakují na jednom místě deset let po sobě. Má to obrovské plusy i minusy.
Jak trávíte dlouhé lety?
Sluková: Záleží na tom, v jak kvalitním letadle letíme. Párkrát jsme už letěly i desetihodinovky v letadle, které nemělo televizi, to už pak člověk hledá jakoukoliv věc, kterou by zabil čas. Jinak čekáme na jídlo, koukneme na televizi, když tam je, nebo se snažíme spát.
Co si pustíte na cestách?
Kolocová: Naší oblíbenou věcí v letadle jsou animované filmy. Nemám moc ráda sci-fi, akční filmy, spíš jemnější věci, historičtější. Také knížky, když mají nějaký reálný základ v minulosti, tak mě zajímají víc. Něco se z toho aspoň dozvím a není to jen čtení vymyšleného příběhu, což mě tolik nebaví.
Sluková: Já mám hodně široký záběr. Baví mě jak historická knížka, film, tak klidně i nějaká střílečka v kině. Filmy beru jako odreagování od reality. Kvalitní film, ale i hudbu nebo knihu beru z jakéhokoliv žánru.
Kde se vám líbilo nejvíc?
Kolocová: Naším druhým domovem je Jižní Afrika, Kapské Město, kde míváme přípravu před sezonou.
Sluková: Mně se třeba líbí v Norsku, ve Švýcarsku, to jsou takové jiné země.
Ale na plážový volejbal, spojovaný s teplem, asi nejsou úplně ideální, ne?
Sluková: To ne. Třeba teď jsme hrály počátkem července ve švýcarském Gstaadu. To je městečko v horách, kde bylo nonstop asi deset stupňů a pršelo. Takové podmínky jsou hodně náročné. Beachvolejbal je spojovaný s teplem, plavkami, všichni to berou jako letní sport, ale když tam člověk běhá po úplně mokrém písku v 10 stupních se zmrzlými prsty na nohou a snaží se zmrzlou rukou plácat do balonu, tak to jsou věci, ve kterých si opravdu nelibujeme.
Jsou to spíš výjimečné situace?
Kolocová: Právě že ani ne. Když hrajeme v Evropě, je to spíš takhle. Lidé si myslí, že jezdíme po světě, tam hrajeme v plavkách, je to idyla, ale takhle to úplně není. V médiích se mluví o kráskách a podobně, ale ne o tom, co je za tím. Ve Švýcarsku jsme ráno vstaly, pršelo, večer jsme šly spát, pořád pršelo.
Sluková: Je vtipné, že jsme dostaly na sociálních sítích výzvu, abychom se polily vodou (tzv. Ice Bucket Challenge, dobročinná kampaň, která má pomoci v boji samyotrofickou laterální sklerózou). Odmítly jsme, poslaly jsme jen peníze a lidé byli zklamaní, protože nás chtěli vidět v mokrém tričku. Přitom by stačilo, kdyby se za námi přijeli podívat na turnaj...
Dobře, ale když zrovna neprší, může být cestování po turnajích a různých zemích fajn, ne?
Sluková: Ono není moc času ty země poznávat. Přiletíme na turnaj, kde je to hodně hektické. Hrajeme pět dnů a pak se rychle snažíme dostat z toho místa do druhé destinace, takže tam není prostor na to, abychom si daly dva dny pohov. Spíš odpočíváme, koukáme na seriály, dáme si třeba večeři. Třeba v Šanghaji jsme už byly pětkrát nebo šestkrát a až loni jsme se byly poprvé podívat ve městě. Odvezly jsme si věci na letiště, tam jsme si nechaly tašky a šly jsme se podívat do města na tři hodiny. Člověk na to jinak nenajde čas.
Někteří sportovci se kromě sportu samotného věnují i jiným podnikatelským aktivitám. Vy nic takového neplánujete?
Sluková: Máme spoustu zájmů, ještě docela nedávno jsme studovaly, to je další věc, která člověka docela zaměstná. Máme v hlavě nějaké plány na život po kariéře, ale to jsou takové interní věci a teprve přijde správná chvíle, kdy je zveřejníme. Ale není to tak, že bychom měly pod polštářem míč, jen pinkaly a nemyslely na budoucnost.
Letos sbíráte zatím největší úspěchy. Jak vás vnímají soupeřky na okruhu?
Sluková: Nějaké úspěchy jsme měly už dřív, takže myslím, že pořád podobně. Všechny hráčky touží po vítězství, všechny nás to živí. Ale nemáme problém zajít s holkama z jiné země na večeři, celý večer si povídáme a je to úplně v pohodě. Takže spíš je dobrá atmosféra než naopak.
Máte nějaké oblíbenkyně mezi soupeřkami?
Sluková: Docela se bavíme s holkama ze Slovenska, což je dané i tím, že si rozumíme. Když spolu můžeme sedět na večeři, tak si sedneme.
Kolocová: Nedávno jsme s nimi v sedm snídaly, pak se rozešly na pokoje a v devět se potkaly na kurtu, hrály jsme proti sobě.
A vyhrály jste...
Sluková: Vyhrály a pak jsme s nimi ještě povečeřely.
