"Ale hlavně: poznal jsem, kam až mohu v třítýdenním etapáku zajít."
A šel jste někdy až na hranu?
Úplně ne, to letos nebyl účel. Třeba teď v páteční etapě mi to došlo. Nohy odpovídaly dobře, ale hlava už nechtěla. Ten závod byl vyčerpávající především psychicky.
Fyzicky přece také, ne?
Jo, v cíli jste utahanej. Ale je to jiná únava než po týdenním etapáku, kde se jezdí ještě agresivněji. Tady bylo i pár etap, kdy odjela slabší skupina a my ostatní to v klidnějším tempu odšlapali.
Takže jste zjistil, že Vueltu můžete už v 21 letech přežít i slušně zajet?
Kdybych jel vyloženě na výsledek, nevím, jestli bych dopadl líp. Možná by mě ta koncentrace na umístění zahltila. Takhle jsem si říkal: Zatím se jen učím – a dopadlo to dobře. Teprve když se budu rvát o první desítku, budu se muset každý den stoprocentně soustředit. Na závod, na soupeře, na tlak médií, na všechno.
Kdyby vám někdo na startu závodu řekl, že ho dokončíte na jedenadvacátém místě, věřil byste?
Asi ne. Byl jsem předtím marod, uvažoval jsem, že možná odšlapu jen deset dnů. Pak mě to přešlo. Cítil jsem chuť dojet do Madridu.
Co se potom dělo za cílem Vuelty? Hned jste se rozutekli?
Hodně týmů okamžitě zmizelo. My ještě zůstali a zašli na večeři se sportovním ředitelem, s maséry, mechaniky. Ta večeře se povedla. Když se vídáte každý den, a přesto z toho ani v Madridu nemáte depku, funguje ten tým jako dobrá parta.
Pochválili vás šéfové stáje Liquigas?
Doufám, že byli spokojeni, i když hodnocení udělají až v kanceláři u stolu. I starší kluci o mně mluvili v dobrém. To potěší. Snad jsem byl platným členem, od dovážky bidonů přes krytí Beltrána (lídr Liquigasu, celkově devátý) ve větru až po mé závodění.
Příští rok s vámi počítají pro Tour de France. Tam budete usilovat o bílý dres pro nejlepšího mladého jezdce do 25 let?
Ne, tam budu nejprve opět jen sbírat zkušenosti. Na Tour se chce každý ještě víc ukázat. Na bílý dres se nejprve musím připravit. Ale plán zní, že v roce 2009 na něj poprvé zaútočím a v roce 2010 bych ho mohl mít.
