Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přeplavala slavný La Manche a zjistila: Potřebuju něco víc

Zdenka Krčálová přeplavala La Manche za 10 hodina 49 minut - ilustrační foto. | foto: Jan Knotek

31 2015
Vystudovala žurnalistiku i práva. Místo slibné kariéry doma ale vyrazila trénovat malé akvabely do Francie. Když si svérázná Zdenka Krčálová usmyslela, že přeplave La Manche, nikoho ze známých to ani nepřekvapilo. Bez pořádného tréninku slavný kanál pokořila a nyní rodačka z Brna plánuje další extrémní dobrodružství.

Všude naprostá tma, pobřeží u britského Doveru ovíval chladný noční vítr. A na pláži stála ona. Odhodlaná a nevyspalá.

„Šíleně jsem si nadávala. Vůbec se mi do vody nechtělo, když jsem si ještě představila, že v ní budu dalších jedenáct hodin,“ vzpomíná Zdenka Krčálová. Nakonec se ale brněnská rodačka přeci jen vydala vstříc životnímu dobrodružství.

Za 10 hodin a 49 minut, ubíjejících 34 kilometrů, při kterých ji trápily nepříjemné vlny a mořská nemoc, zamávala 31letá dálková plavkyně posádce své doprovodné lodi z francouzského břehu.

Jako 21. český plavec pokořila slavný kanál La Manche.

Nebyla nejrychlejší, přesto se její plavba vymykala. Už jen tím, že na extrémní výkon neabsolvovala žádnou speciální přípravu. Nebo tím, co ji k známé úžině přivedlo. „Byla jsem v životě trochu ztracená, tak jsem si řekla: Dám La Manche,“ vypráví vytáhlá blondýna, která poslední roky žije v Marseille, kde trénovala malé akvabely.

K La Manche jste tedy vzhlížela jako k nějaké životní změně?
To ne. Víte, abych byla šťastná, potřebuju mít ve svém životě cíl a výzvu. A La Manche jsem měla v hlavě, když jsem ho před čtyřmi lety plavala jako členka štafety.

Co všechno obnáší, když jste si loni na podzim řekla: Dám La Manche?
Asi měsíc jsem řešila jen organizační věci. U asociace si člověk musí zabookovat termín a loď. Díky kamarádce plavčici jsem náhodou našla i trenéra. Další den, co jsem jí to řekla, mi volala, že u nich v bazéně je holandský chlápek, který trénuje lidi, kteří chtějí kanál přeplavat.

Kouč a nějaké zázemí by bylo. Co samotný trénink?
Příprava byla dost nestandardní. (usměje se) Plavala jsem o dost méně, než jsem měla. S prací jsem to měla divoké. V Marseille, kde bydlím, jsou podmínky na plavání šílené. Plácala jsem, jak to šlo. Když trénovaly na kanál jiné holky, uplavaly asi 300 kilometrů měsíčně. To já si dávala dvacet třicet kilometrů. Chodila jsem do posilovny, ale nemělo to žádnou hlavu ani patu.

Ale nakonec to nevadilo...
Dvanáct let jsem vrcholově dělala akvabelu. Myslím, že si tělo zátěž ve vodě pamatovalo. Teda je to moje teorie. (směje se)

Přitom jste skoro neplavala, že?
Měla jsem zamluvené, že poplavu v období od 8. do 16. července. Jela jsem do Holandska za trenérem, jenže tam mi zavolali, že nevyšlo počasí, a já se vrátila do Francie. Vypadalo to, že to musím odložit na příští rok. Mezitím jsem odjela do Anglie na záchranářské závody, kde mi poslední den před odjezdem zavolal pilot mé doprovodné lodi, že pozítří poplavu. Sbalila jsem se, jela do Doveru a šlo se na věc.

Do vody ve dvě v noci se vám moc nechtělo, že?
Hodně jsem nadávala, ale já to tak mívám. Voda naštěstí nebyla moc studená, měla okolo 18 stupňů.

Břehy dělí 34 kilometrů. Co bylo mezi nimi nejtěžší?
Když vzpomínám, nemůžu říct, že bych byla nějak unavená. Trochu mně tuhla ramena, ale jinak to bylo v pohodě. Rozhodily mě ale vlny. Přitom mi pilot říkal, že je krásná hladina, ale mě to tak nepřipadalo. Chytila jsem mořskou nemoc.

I plavec přímo ve vodě může mít mořskou nemoc?
Ano, kvůli vlnám jsem i trochu zvracela. Nejhorší to bylo při krmení, musela jsem si lehnout na záda, jinak bych se zase pozvracela. Mořskou nemoc jsem měla na La Manchi i tehdy na štafetě, kdy se pravidelně střídáte. Paradoxně tam bylo nejhorší, když jsem byla na lodi. To jsem pořád zvracela. Hodina ve vodě pak byla vysvobozením.

Teď jste ale na vše byla sama. Jak člověk ve vodě zabíjí čas? Někteří plavci vyprávěli, že si zpívali.
Taky jsem si zpívala jednu písničku dokola a teď ji nemůžu slyšet. Ale utíkalo to docela rychle, snažila jsem se soustředit na správný styl, abych se moc neunavila. A taky abych nenarážela do lodi, to byl problém. Já totiž při plavání zavírám oči.

Vnímala jste nějak okolí?
Viděla jsem asi jeden trajekt, jinak jsem si zakázala koukat se dopředu. Někde jsem četla, že Francie je dlouho na dohled a člověku přijde, že už tam bude. Přitom se nachází teprve v půlce cesty. Proto jsem se pořád koukala na loď, hodinu před koncem jsem se podívala dopředu. A to byla největší chyba.

Proč?
Zdálo se mi, že jsem se vůbec nepřibližovala k břehu. Spíš to vypadalo, že se vzdaluju. Byla to moje jediná krize, která byla spíš psychická. Strašně sprostě jsem nadávala.

Ono se říká, že závěr na kanálu La Manche je nejtěžší...
Slyšela jsem to, ale moc jsem tomu nedávala váhu. Před koncem jsem se ale skutečně rozbrečela a říkala si, že to nezvládnu, protože budu plavat tři hodiny na místě. Vzpomněla jsem si i na slova trenéra. Prý měl plavce, který se kanál pokusil dvakrát přeplavat a vždy vylezl kilometr před cílem. Bála jsem se, že se mi to stane taky. Ale nakonec to dobře dopadlo.

V cíli to musela být parádní euforie, co?
Je to asi můj problém, ale já nejsem nikdy spokojená. Byl pěkný pocit, že naši na mě byli pyšní, lidé mi gratulovali na Facebooku... Ale zjistila jsem, že asi potřebuju víc.

Takže jaké jsou vaše další sportovní plány?
Je jich hodně. Za měsíc chci přeplavat Catalina Channel v Kalifornii. V dubnu bych chtěla Molokai Channel na Havaji. Do roku 2017 bych chtěla jako první Češka zvládnout „Ocean Seven“, na světě to dokázalo asi sedm lidí.

Víte ale, že na to už asi budete muset trénovat trochu víc?
To budu. I proto jsem přestala s prací, na stará kolena bych se chtěla zaměřit na plavání. Měla jsem od něj dlouhou pauzu, tělo není strhané ani unavené. Motivaci mám, snad bude i energie. Uvidíme.

Autor:






Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze