Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Divínova olympijská jízda: kyslíková maska a pak stříbrná medaile

Karol Divín | foto: Anna Vavríková, MAFRA

21 2016
Když skončil svoji životní jízdu, byl tak vyčerpaný, že mu nasazovali kyslíkovou masku. Nakonec se ale Karolu Divínovi v roce 1960 ve Squaw Valley houpalo na krku olympijské stříbro. Ve sbírce má i dva evropské tituly či stříbro z mistrovství světa. Nyní krasobruslařská legenda oslaví osmdesátiny.

Do své oblíbené restaurace v brněnských Kohoutovicích napochoduje tak energicky, že s ním stěží držíte krok. „Pojďte si sednout támhle do rohu, od toho stolu je vidět ven,“ poví Karol Divín.

Sice pohled kazilo zamlžené okno a vytrvalý déšť, jemu to ale elán nevzalo. V pondělí oslaví jeden z nejúspěšnějších krasobruslařů československé historie osmdesátiny. „Je to velmi příjemné, dokonce bych řekl, že je to krásný pocit!“ zdůrazní Divín. „Jen mě jedna známá doktorka, která má už taky přes osmdesát, varovala: ‚Do osmdesátky to jde, ale potom pozor!‘“ rozesměje se vitální chlapík.

Nové příjmení po válce

Že nyní žije v Brně s manželkou Mirkou, je tak trochu zázrak. Divín se totiž narodil v Budapešti, otec byl Maďar s německými kořeny, babička pocházela ze Slovenska, maminka z Plzně. Právě tam rodina zažila konec druhé světové války. Nebo spíš přežila, to je vhodnější slovo. „Američani bombardovali Škodovku a jedna z bomb spadla blízko nás, asi 50 metrů,“ popisuje Divín.

Tehdy ještě jako dítě měl příjmení Finster. „Poválečné nálady byly z přirozených důvodů hodně protiněmecké. Otec se bál, že by se jménem byly potíže, ale vzpomněl si, že jeho babička byla Divínová.“

Malý Karol téhle změně příliš nerozuměl, stejně měl jiné myšlenky. Rodina zamířila do Bratislavy a on trávil každou volnou chvíli na fotbalovém plácku nebo tenisovém kurtu. Ale otec Antonín, který byl krasobruslařským koučem, měl s potomkem jiné úmysly. „Viděl ve mně určitý pohybový potenciál, a proto chtěl, ať se držím bruslení,“ popisuje Divín.

Brzy si i sám uvědomil, že při fotbale se záměrně vyhýbá soubojům a nehraje tvrdě. Silnější pravačka, v níž držel tenisovou raketu, mu zase na ledě dělala potíže při skocích.

Krasobruslení zvítězilo. „Navíc přišly první úspěchy v podobě mistra republiky, což mě povzbudilo,“ vzpomíná československý reprezentant. Dodnes má v hlavě i otcovu krasobruslařskou radu: „Pivo ne, to bys měl těžké nohy!“

První velkou medaili získal Divín jako 18letý talent v roce 1954 na mistrovství Evropy, byl třetí. O čtyři roky později kontinentální šampionát ovládl, čímž se definitivně zařadil do světové špičky.

Zranil se kvůli televizi

O vrchol kariéry – zimní olympiádu v americkém Squaw Valley v roce 1960 – ale Divín, jehož tehdy už připravoval Ivan Mauer, málem přišel. „Jeli jsme na předaklimatizační soustředění do Tater. Do Popradu, kde jsme bruslili, za mnou dorazili kameraman a režisér a chtěli natočit trojitého rittbergera,“ vzpomíná Divín.

Karol Divín má z evropských a světových šampionátů dohromady deset medailí. Třikrát se zúčastnil olympijských her. Po konci kariéry byl úspěšný i jako trenér.

Karol Divín má z evropských a světových šampionátů dohromady deset medailí. Třikrát se zúčastnil olympijských her. Po konci kariéry byl úspěšný i jako trenér.

Nejnáročnější prvek, který tehdy ovládali pouze elitní závodníci, dvakrát bravurně skočil. Štáb však naléhal, ať ho předvede ještě jednou. „Byl konec tréninku, moc se mi nechtělo, ale nechal jsem se přemluvit,“ kroutí hlavou krasobruslař.

Při skoku si natrhl úpon středního hýžďového svalu. Kvůli zranění musel vynechat mistrovství Evropy, v ohrožení byla i účast ve Squaw Valley. Divína si několik dní před odletem olympijské výpravy pozvali funkcionáři z Československého svazu tělesné výchovy. Možná by v letadle neseděl, kdyby tenkrát nepronesl větu: „Pánové, udělám všechno pro to, abych závod dojel, a vy jste mě tam neposílali nadarmo.“

Na svou druhou olympiádu se skutečně vypravil. „Bylo taky štěstí, že mužský závod se jel až na konci her. Měl jsem skoro tři týdny na další aklimatizaci,“ popisuje.

Ačkoli zraněný sval pořád cítil, precizními povinnými cviky, které od roku 1990 nejsou součástí krasobruslařských závodů, zaujal rozhodčí. Divín vycítil, že životní úspěch je na dosah. „Nechci to moc srovnávat, ale získat jakoukoli olympijskou medaili, to je něco jako vyhrát malý grandslam,“ nezapře tenisové začátky.

Sice do volné jízdy kvůli zranění nemohl zařadit trojitého rittbergera, ale vydal se ze všech sil. „Na konci jsem byl úplně vyčerpanej,“ říká krasobruslař. „Byl jsem v předklonu a lapal po dechu. Když jsem doklouzal k mantinelu, nasadili mi i kyslíkovou masku.“

Když se mu udělalo líp, dlouhé desítky minut čekal na výsledky u předpotopního počítače, velkého jako autobus, z nějž lezly sáhodlouhé listiny. Na té nejdůležitější stálo: 2. místo Karol Divín.

Stal se tak československou krasobruslařskou legendou. Olympijskou medailí se můžou pochlubit už jen Ondrej Nepela, Hana Mašková, Jozef Sabovčík a Petr Barna.

Právě na bronzových úspěších Sabovčíka ze Sarajeva 1984 a Barny z Albertville 1992 má podíl i Divín, jenž se po úspěšné kariéře dal na trenéřinu. „Oni sice měli vlastní kouče, ale já jsem byl považován za experta na povinnou jízdu. Proto jsem s nimi spolupracoval,“ vysvětluje muž, jenž má z evropských a světových šampionátů celkem deset medailí. „Většinu jsem ale rozdal,“ mávne rukou.

Dlouhé roky v Kanadě

V 60. letech se po konci kariéry oženil s bývalou krasobruslařkou Olgou Reinišovou, v roce 1964 se přestěhoval do Brna. V něm ale příliš dlouho nepobyl. „Svaz mi za odměnu dovolil jet trénovat do Kanady mezi lety 1965 a 1968. Tehdy se nám se ženou narodil i první syn, který tam žije doteď. Má už rodinu a čtyři děti,“ oznamuje hrdý otec. Mladší dcera zase s rodinou žije v New Yorku.

Karol Divín

Na druhou kanadskou misi se Divín vydal v 80. letech. Podílel se na přípravě pozdějšího světového šampiona Briana Orsera. Jeho pobyt v zámoří se protáhl až do roku 2001. Domů ho ale táhla vidina společných chvil s druhou manželkou Mirkou, která také mířila do důchodu.

Že by Brno vyměnil Divín natrvalo za Kanadu? To jen zakroutí hlavou. „Nyní už nevidím žádný rozdíl. Musíte pracovat a sami si vydělat. V Kanadě to navíc funguje tak, že trenér se musí hýbat, v rámci možností něco předvést a nesmí být jen opřený o mantinel a děcku říkat, ať to udělá znovu.“

V 65 letech už nechtěl ani namáhat svůj umělý kloub a vrátil se do Česka. S manželkou si teď užívá důchodu. „Celý život jsem nebyl třeba v Chorvatsku nebo u jižních moří, teď tam každý rok jezdíme. Taky máme chatu na Kunštátsku, když je horko, trávíme čas tam.“

Oproti závodní kariéře si nyní v teplých letních dnech dopřeje i dříve odpírané pivo. „Na žízeň si ho rád dám,“ pokývne úspěšný reprezentant, který i po návratu do Brna krasobruslařské prostředí úplně neopustil. O konzultaci a výpomoc ho požádal jeho bývalý svěřenec Rudolf Březina.

Divín jeho synovi Michalovi pomáhal v juniorských časech. „Už když mu bylo asi 12, skákal dvojité axely. Po chvilce jsem věděl, že je to velký talent.“

Právě současná česká jednička, exmistr Evropy Tomáš Verner či Ondřej Hotárek a necelé tři tisícovky diváků přišli na exhibici počátkem února Divínovi popřát k jeho životnímu jubileu. Dojatá legenda v brněnské DRFG Areně jen prohodila: „Neuvěřitelné, kolik lidí se přišlo podívat na starého dědka.“

„Teď nevím, jestli to bylo vhod, nebo nevhod,“ přemítá s odstupem.

„Ne, ne, mně to přišlo přirozené – a hlavně lidské,“ ujistím ho.

„Pravda. Jsem dědek, že jo. Všichni vnuci mi říkají děda Karol nebo grandpa Karol, tomu se člověk nevyhne.“

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze