Líčíte to, skoro jako byste byl z toho ceremoniálu zklamaný...
Mám pocit, že když mě vyhlásili na podzim doma v Praze českým veslařem roku, bylo to parádnější. Tady mi to přišlo takové strohé, žádná velká sláva. Samozřejmě jsem rád, že jsem mohl být přímo u toho, i když to znamenalo hektický výlet na otočku z tréninkového kempu v Alpách do Londýna – večer do Anglie a hned ráno zase zpátky do hor. Ale představoval jsem si to velkolepější.
Čeští veslaři roku dostávají od zdejšího svazu finanční odměny. Jaká byla cena pro světového krále?
Chvilka slávy – každý se tu se mnou chtěl fotit a osobně mi pogratulovat. Přišlo mi to legrační: když jsem přijel do dějiště akce, Muzea veslování v Henley, usadili mě ke stolu s jeho ředitelem a ten se mě zeptal, kdo jsem a co dělám. A k těm cenám, na které jste se ptal: dostal jsem zlatou medaili, na které je moje jméno, a švýcarskou čokoládu. Byla dobrá.
Jakou to má pro vás vůbec váhu?
Z toho, že jsem byl vybrán za nejlepšího veslaře světa, mám ohromnou radost, protože to byla volba odborníků z jednoho sportu. Přece jen je složité porovnávat různé sporty proti sobě, jako když jsem byl doma třetí ve Sportovci roku.
Po listopadovém titulu mistra světa jste dostal od trenéra téměř dva měsíce dovolené. Jaký je návrat ke každodenní dřině?
Dost to bolí. Asi to bude těžká práce, dostat se tréninkově na tu úroveň, kde jsem byl před mistrovstvím světa. Ale pomalu se rozjíždím, den ode dne je to lepší.
Jak teď vypadají vaše všední dny?
Na tréninkovém kempu v Livignu běháme hodně na běžkách, tak 60 kilometrů denně, a ještě k tomu posilovna. Jsou to objemové tréninky, při kterých tělo trpí, ale zároveň to bez nich nejde. Z toho, co odmakám teď, budu těžit celý rok.
Loni jste prožil sezonu snů bez jediné porážky. Je možné takovou jízdu vůbec zopakovat?
Proč by ne? Jsem ještě mladý, je mi 28 let a to je nejlepší veslařský věk, tak snad se mi ještě zadaří. A když ne letos, tak si budeme muset počkat na londýnskou olympiádu.
