Vedete si v piruetách také osobní rekordy? Třeba nejvyšší počet otáček?
To ne, já byl na počty vždycky špatný. Ale jednou jsem měl vystoupení, při kterém jsem dělal piruetu, která trvala celou minutu. (Vlasta Kopřivová, trenérka Tomáše Vernera, soudí: Za vteřinu mohl udělat v průměru tak tři otáčky.)
Takže kdybychom po vás chtěli, abyste nám předvedl piruetu se stovkou otáček, souhlasil byste?
Pokud bych si přitom mohl vyměnit nohy, řekl bych: Žádný problém. I když je za tím spousta práce. Od sedmi let, co jsem začal bruslit.
Stává se vám, že se vám po piruetě točí hlava a ztrácíte orientaci?
Jen občas. Třeba když jsem tři týdny na dovolené. Pak se vrátím na led, zkusím první piruetu a říkám si: Bože! Hlava i tělo si na ně musí zase postupně zvykat.
Jak často vůbec nyní trénujete?
Maximálně hodinu denně. Být na ledě delší dobu by už bylo zdraví nebezpečné.
Kvůli vašemu chronickému zranění přitahovače na levé noze, které vás přinutilo opustit závody?
Ano. Ta bolest je každodenní a stálá, zvykl jsem si na ni. Ale jakmile trénuji víc, je to horší a horší.
Přesto stále jezdíte po exhibicích...
Protože miluju bruslení a nedokážu bez něj žít. Teď, když už nezávodím, si navíc užívám i tu svobodu na ledě. Za leden a únor jsem stihl 20 exhibic, do června mě čeká dalších 30. Mezitím jsem odjel na dovolenou do Španělska a jako divák na mistrovství světa v Los Angeles.
Bylo tvrdé sedět tam jen v hledišti?
Bylo to jednodušší než bruslit na ledě – i když můj první dojem byl smutek, že už nezávodím. Jenže pak jsem si řekl: Užil sis svůj čas, splnil sis na ledě své sny. Nelituji rozhodnutí skončit. Muselo to být.
Máte ještě další sny? Třeba stát se koučem světové hvězdy?
Možná tak za pět let budu učit bruslit děti. Pokud něco dělám, tak na sto procent, polovičatost neberu. A teď jsem na sto procent vtažený do exhibic.
