I když moc stála o to, ukázat publiku v O2 Areně, že zvládne poslat náčiní k sedmnácti metrům, nakonec si posledním třetím hodem v kvalifikaci připsala jen 15,95 a zůstala před branami finále. Skončila třináctá.
„Bylo mi to hrozně líto,“ přiznává Kárníková. „Celkové umístění není tak zlé, ale výkon ano. Že jsem hodila o metr méně, než co předvádím v tréninku, je ten největší průšvih,“ konstatuje. Prakticky totéž se jí přitom přihodilo i na únorovém mistrovství republiky.
Nervózní se prý necítila - ale psychika zaúřadovala jinak. „Když víte, že jste na tom dobře fyzicky, máte formu a strašně chcete, nepohlídáte si techniku. Bylo to od začátku špatně. Hlavu jsem měla natočenou jinam a pak už hody nešlo zachránit,“ vysvětluje Kárníková.
Po odchodu z vrhačského kruhu popuzeně máchla rukama a vzápětí si přes hlavu přetáhla kapuci od bundy. „V ten moment bych se nejradši prokopala někam pod zem. Děsně mě to zklamalo, potřebovala jsem se izolovat od okolí,“ líčí koulařka.
Atmosféra v hale jinak podle ní byla fantastická. „Bylo neskutečné, co se tam dělo. Diváci sportovce ohromně podporovali. Nádhera,“ chválí publikum.
Po vlastním nezdaru chodila do arény každý den a zbytek programu si užívala. Vychutnala si jak výkony reprezentačních kolegů, tak (neúspěšný) útok Francouze Lavillenieho na světový rekord ve skoku o tyči. „Nejemotivnější zážitek byl, když Kuba Holuša na posledních dvaceti metrech (běhu na 1500 metrů) nastartoval vyšší rychlost a vybojoval zlato,“ popisuje.
Pražské mistrovství Kárníková považuje ze jeden z nejpovedenějších halových šampionátů vůbec. „Ohlasy byly jenom pozitivní. Snad nebylo nic, co by se někomu nelíbilo,“ domnívá se.
