Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kostky, bahno, bolest. Jarní klasiky, to je esence cyklistiky

Peloton cyklistů projíždí kolem pole poblíž města Meerssen na trati závodu Amstel Gold Race. | foto: AP

21 2010
Jednodenní jarní klasiky cyklistů, to je výzva, pojem, obchodní značka. "Monumenty", říkají jim fanoušci. Jezdci bojují na doraz s přírodními živly i nekvalitními silnicemi, čelí pádům, defektům i vyčerpání.

V ardenských kopcích, na kostkách cestou do Roubaix či ve flanderském bahně se profesionálové vracejí ke kořenům. "Klasiky? To je esence cyklistiky," tvrdí Tom Boonen, trojnásobný šampion z Paříž – Roubaix. "Přemáháte se a ždímáte na doraz mezi špalíry diváků. Hrozně to bolí."

Ve středu napíše 72. ročník Valonského šípu další kapitolu. Znovu se ti nejlepší včetně Romana Kreuzigera pokusí brutálně akcelerovat na Mur de Huy, drsné cílové stěně.

Alberto Contador, dvojnásobný král Tour, tu startoval dvakrát, jenže skončil na 45. a 55. místě. Klasiky jsou úplně jiné závody než Tour. S jinou přípravou, scénářem i vítězi. Tady se nervou Armstrong s Contadorem, tady vládli borci jako Museeuw, Devolder, Boonen, Cancellara – oslavováni davy víc než mistři světa.

"Pro mě jakožto Belgičana byl první triumf Kolem Flander významnější než chvíle, kdy jsem na Tour oblékl žlutý dres," líčí Johan Museeuw.

Cyklisté na trati závodu Amstel Gold race míjejí větrný mlýn.

Jarní klasiky. Krása na pohled, ale cyklisté trpí.

Při klasikách není možnost na nápravu chyby další den jako na slavných etapových kláních. Zato jde o závody, jejichž jméno se pronáší mezi cyklisty s až nábožnou úctou.

Cosi unikátního a specifického. Uzounké hrbolaté silnice. Kočičí hlavy. Dubnová slota. Spousta prachu. Podkluzující kola. A hellingeny, krátké, prudké a tak početné kopce.

"Pro každého, kdo není ve špičkové kondici, jsou Flandry křížovou cestou," řekl italský specialista na klasiky Andrea Tafi. "Je to cirkus. Nechci být jedním z jeho klaunů," ulevil si rozčilený Brit Chris Boardman na téma Paříž – Roubaix. Jeho kolega Chris Horner tu o atypických kočičích hlavách vyprávěl: "To nejsou běžné kostky. Jako kdyby nad zablácenou silničkou přelétli helikoptérou a naházeli na ni haldu balvanů. Je to absurdní!"

Historie, legendy i silné příběhy, to vše na vás z klasik dýchá. Třeba o Flandrech v roce 1985, kdy v prudké bouři ze 173 startujících dokončilo jen 24 a historik závodu Rik Vanwalleghem napsal: "Byla to apokalypsa, sport s velkým S v sibiřské zimě, kdy déšť padal v provazcích."

Fabian Cancellara se raduje z triumfu v závodě Paříž- Roubaix

Fabian Cancellara se raduje z letošního triumfu v závodě Paříž- Roubaix. Vítězná trofej je hodně symbolická.

Nebo o tom, jak tu v roce 1987 Jesper Skibby z Dánska ztratil balanc, upadl na kraj silnice, uvězněný v pedálech. A řidič doprovodného vozu pak přejel přes jeho zadní kolo, přičemž ho málem zabil.

Nebo o heroických činech. Jako když při Lutych – Bastogne – Lutych v roce 1980 napadl sníh, reportéři překřtili závod na "Sníh – Bastogne – Sníh", slavný Francouz Bernhard Hinault zaútočil 80 kilometrů před cílem a vyhrál s desetiminutovým náskokem!

A co říci o kousku tria borců stáje Mapei, které ujelo na Paříž – Roubaix 1996 zbytku světa a v čele s Museeuwem triumfovalo s tříminutovou převahou.

"Musíte se připravit na to, že na klasikách pojedete několik dlouhých hodin pod velkým stresem," vyprávěl pro časopis Peloton slovenský mladík Martin Velits. "Na úzkých cestách a na větru se tu musíte pořád někam tlačit a hledat si pozici. Kdo vycouvá, prohrává." Při Valonském šípu určitě nebude jiné.

Slavné jarní klasiky

20. 3. Milán – S. Remo (298 km)

Nejdelší z klasik. "La Primavera" je parketou pro sprintery – pokud před cílem přežijí se ctí stoupání na Cipressu. Hromadný spurt bývá ruleta, tlačenice, loket na lokti. Letos triumfoval Španěl Freire.

5. 4. Kolem Flander (262 km)

Zima, déšť, vítr a 15 "hellingenů", tedy krátkých a prudkých kopců, mnohdy po kostkách. Při stoupáních na Koppenberg (až 25 %) či Paterberg chodí cyklisté i "pěšky". Letos vládl Švýcar Cancellara.

11. 4. Paříž – Roubaix (259 km)

Enfer du Nord neboli Peklo severu. Koná se už od roku 1896. Dlážděné úseky "pavé" s obrovskými kočičími hlavami, bláto, pády a defekty, speciální kola, více odolná proti otřesům, to je Královna klasik. I tady letos jásal Cancellara.

18. 4. Amstel Gold Race (257 km)

Nejmladší (od roku 1966) a nejnebezpečnější. Uzounké silnice, překážející zaparkovaná auta, šikany, retardéry a 31 krátkých kopců s vyvrcholením při stoupání na Cauberg. Za posledních 30 let tu bylo dohromady 30 různých vítězů, letos Belgičan Gilbert.

21. 4. Valonský šíp (198 km)

Nejkratší, ale rozhodně ne nejlehčí. Delší a obtížnější stoupání než při předchozích klasikách, obávaná stěna Mur de Huy čeká v samém závěru. Loni vyhrál Ital Rebellin.

25. 5. Lutych – Bastogne – Lutych (261 km)

"La Doyenne", nejstarší (od roku 1892) a asi nejtěžší z klasik. Zpáteční cesta z Bastogne do Lutychu je mnohem těžší, kopcovitější, zpravidla proti větru. Nejdelší stoupání na Cote du Rosier měří 4 km, cílová stěna Cote de Saint Nicolas má 11 %. Andy Schleck tu loni vyhrál o 1:28 minuty.

Na jednorázovky trénujete úplně jinak, říká Konečný

"Cílová stěna Mur de Huy, to je 800 metrů s až dvacetiprocentním stoupáním. Proč by tu nemohl vyhrát třeba Roman Kreuziger?" říká o finiši středeční klasiky Valonský šíp bývalý profesionál Tomáš Konečný. Někdejší vítěz etapy na Vueltě býval i zkušeným harcovníkem cyklistických klasik.

Alberto Contador (vpravo) zahajuje svůj nástup

Alberto Contador (na snímku) není typem cyklisty pro jednorázové klasiky. Pro Tomáše Konečného je jejich králem Johan Museeuw,

Říká se, že Contador nikdy jarní klasiku nevyhraje. Souhlasíte?
Klasiky jsou kopcovité závody pro hrubou sílu, jednodenní, dlouhé. Vše se vám na nich musí sejít. Contador je typem komplexního cyklisty, který na Tour těží z výborné časovky a v kopcích už tam někdy své vedení jen brání. To je něco úplně jiného než tvrdě útočit při klasikách. Navíc s přípravou na Tour mu klasiky ani moc neladí. Na jednodenní závody je úplně jiný styl tréninku.

Kdo je tedy pro vás králem klasik?
Letos jím byl zatím Cancellara, vítěz Flander a Roubaix. Po kostkách tam letěl s obrovskou silou, doslova je lízal seshora. Ale do kopců, jaké jsou na Amstelu nebo nyní ve dvou ardenských klasikách, by se už proti lehčím vrchařům neprosadil. Králem klasik pro mě byl v posledních letech Belgičan Johan Museeuw, který před pěti lety skončil. Vyhrál je skoro všechny. To byl všestranný Pan závodník.

Který úsek z jarních klasik byl pro vás osobně nejďábelštější?
Asi bych se bál těch nenormálních kostek na Paříž-Roubaix, ale to byla naštěstí jediná klasika, kterou jsem jet nemusel. Zažil jsem část těch kostek už předtím při amatérském závodě, to mi stačilo.

Zažil jste i chvíle, kdy se v kopcích ve Flandrech slézalo z kola?
Neřekl bych slézalo. Jde o to, že cesta je úzká, prší, klouže to. Je to specifická cyklistika, kdy nesmíte jít moc ze sedla. Defekty a pády jsou běžné. Když pak pád v prudkém dvacetiprocentním stoupání zastaví peloton, už to kolo nejste schopni rozjet. Musíte kus obejít pěšky.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze