Jaký to tedy byl pro vás den?
Měl jsem z něj obrovský respekt. Tohle počasí nemám moc v oblibě. Navíc nesmažu, že jsem měl před čtyřmi dny virózu. Kvůli tomu počasí to byl neskutečně těžký den. Navíc hned na prvním kopci, který byl i nejvyšším kopcem celé Vuelty, Kaťuša dost tahala. Ale mělo to v sobě i pozitivum, že se díky tomu pole roztrhalo a ve sjezdu jsme se pak tolik nestrkali. Od toho sjezdu jsem čekal, že bude totální katastrofou. Vyjeli jsme do 2 400 metrů, kde pršelo a bylo pět stupňů, a my měli jet dolů.
V tom sjezdu se potom rozbil v úniku jedoucí Louis Leon Sánchez - a vzdal.
Tohle okamžiky v cyklistice nemá vůbec nikdo rád. Já se klepal tak, že jsem měl hodně velké problémy udržet řídítka a koncentrovat se.
Pozdější vítěz Ratto brzdil nohou.
Když jedete v takovém počasí devadesátkou, máte zmrzlé ruce i nohy. Mně to všechno ztuhlo - a prakticky všem se klepala řídítka. Kolo se pak rozvibruje a je to hodně nebezpečné. Ale když jedete o Top 10 na Vueltě, tak nad tím nepřemýšlíte. Po všem, co jsem viděl, jsem sám se sebou strašně spokojený. Nejen s výkonem, ale i s průběhem etapy, jak jsem se v ní choval a jak jsem to všechno snesl. Protože tři čtyři roky zpátky bych se asi zachoval jinak.
Jinak?
Tak nějak jako Basso (Ital v etapě vzdal - pozn. red.). Asi by to nedopadlo dobře. Jenže za ty roky jsem si to trochu změnil v hlavě. Víte, že jedete o Top 10 na Vueltě a nic jiného než bojovat vám nezbývá. Kdybych o tu desítku nebojoval a byl v pořadí někde vzadu, tak zastavím, dám si panáka slivovice na zahřátí, vezmu si rukavice, teple se obleču a v klidu pokračuju dolů. Ale v takovémhle případě nad tím nemůžete přemýšlet. Kouknete kolem sebe a vidíte, že ostatní lidi jsou na tom stejně zle, někteří ještě hůř. A řeknete si: Patří to k tomu, jedeme.
Na cílovém stoupání, když vás ve skupině zbylo už jen patnáct, jste potom zaostal. Ale jak se později ukázalo, bylo nejspíš dobře, že jste si jel své vlastní tempo, že?
Dával jsem tehdy nějaké věci do auta, které tam nebylo, udělala se díra. Ale i bez toho bych si jel to své tempo. Pak mě dojel Valverde, držel jsem se s ním nějaké dva kiláky, ale potom jsem ho nechal jet samotného. Potřeboval jsem si držet své tempo, protože kdybych to přepálil, tak druhý den zle dopadnu.
Jako Roche? Ten to přepálil?
Já myslím, že ani ne. Ten byl tak hotovej, že na to neměl.
Už nyní je Vuelta o pět dní delším závodem než ten nejdelší, jaký jste předtím absolvoval. Vlastně ani nemůžete vědět, co s vámi provede.
Právě. Už je to patnáct dní a já se pořád strašně moc o tom svém těle učím. A takové etapy, jako ta poslední, vám dají hroznou pokoru k tomu závodu, úplně neskutečnou. Pak si vážíte každého normálního dne na kole. Ale upřímně, jsem vážně překvapený, jak to dopadlo. Zvlášť po tom, jak jsem den předtím vypadal v cíli.
Tam jsem vás viděl, jak se dlouze vyčerpaně opíráte o řidítka.
Měl jsem toho dost. Ale sportovním ředitelům jsem pak řekl: Nemějte strach, budu dobrej.
Co vás k tomu vedlo?
I když jsem ten pátek protrpěl, věděl jsem, že budu lepší... I když že budu takhle dobrej a posunu se o tři místa, to jsem nečekal. Tím víc mě však nakopává, když vidím ty ostatní lidi, kteří jsou i lepší než já, jak v tomhle počasí trpí. Vidím, že jsou to pořád jen lidi a že mají taky své slabiny, stejně jako já. To mi dává hrozně velkou motivaci. Samozřejmě, příště můžu mít ten špatný den já, je to Vuelta, v neděli se jede už patnáctá etapa, má 230 kiláků. A jestli bude stejné počasí...
Předpověď je stejná jako na sobotu.
Já vím. Navíc jsme jeli jen jeden těžký sjezd. V neděli jsou tam takové tři.
Start bude už v deset ráno. Jak za ten krátký čas co nejlépe zregenerovat?
Dobře se vyspat, když to půjde. A hrozně důležité je hodně jíst. Ti, kteří na trati mrznou, na to hodně zapomínají. Jídlo je najednou poslední věcí, na kterou myslí. Tyhle chyby dělají i lidé, co mají ve svých stájích plat tři miliony eur ročně. Přijde krize a najednou na jídlo nevzpomenou. A ještě něco: Musíte myslet pozitivně. Prostě si v té hlavě řeknete: Je to "jen" další den.
Vy můžete po sobotě myslet pozitivně.
Přesně tak.
