Jistě by se našla spousta lidí, kteří by se Simonem Nauschem měnili. Má výsadní právo být takřka celý rok ve společnosti příjemných slečen Kristýny Kolocové a Markéty Slukové. Je dobrým přítelem první z nich a snoubencem té druhé. A oběma dělá trenéra. Jemu vděčí za letošní životní sezonu korunovanou triumfy na turnaji v Praze a grandslamu v Berlíně. „Zažíváme skvělé časy,“ uvědomuje si dlouhovlasý vytáhlý Rakušan.
Najde se vůbec den, kdy se netěšíte do práce?
Najde. Ale i když se netěším, tak si uvědomuju, že to dělám rád.
Berete ji jako práci snů?
Ano. Tedy v tom ohledu, že můžu dělat něco, o čem toho snad vím celkem dost, a s někým, s kým dělám rád. Není pro mě důležité, jestli jsou holky pěkné, nebo ne. Možná v prvních dvou minutách jim řeknu, že mají třeba pěkné tričko. Není to ale tak jednoduché. Holky nejsou pokaždé jen příjemné. Jsou moc fajn, ale taky jsou trochu své.
Jak to myslíte?
Maki (Sluková) je k sobě hodně kritická. Vždycky od sebe chce dokonalý výkon. Takže se musím snažit ji přimět, aby se smířila s tím, že ne každý míč bude dokonalý. Když se povede tenhle přístup změnit, tak se jí dokonalé míče povedou častěji. U Kiki (Kolocová) si musíte získat její důvěru, aby poslouchala, co jí řeknete. I na kurtu je introvert. Když přijdou problémy, tak se spíš uzavře, má tendenci od nich odcházet, což na kurtu nemůže dělat. Sporty jsou o konfliktech. Druhý vás chce zničit. Nemůžete sklonit hlavu a být zticha.
Čím to, že spolu tak vychází, když jsou odlišné povahy?
Ale to je přesně ono: jsou jako jin a jang. Protiklady dávají dohromady dokonalost. To je na nich zajímavé. Když budou samy sebou, mohou být spolu dokonalé. Kiki potřebuje k sobě někoho energického, jako je Maki, která chce vyhrát pokaždé. A Maki potřebuje zase někoho jako Kiki. Protože když Maki zahraje jednou špatně, tak Kiki řekne: O. K., špatný den, co s tím budeme dělat? Takže ve finále je dobře, že jsou takové. Dvě Kiki by si nikdy nevěřily a tím pádem možná ani nedosáhly toho, čeho holky dosáhly. A dvě Maki by se zase na kurtu možná zabily.
Co bylo klíčem k jejich letošním úspěchům?
Důležitá byla třeba nová technika příjmu, kterou jsem pro ně vymyslel. Náš příjem byl o dost lepší než v minulých letech. Hodně jsme pracovali i na servisu, abych naučil holky víc riskovat. Přinese to víc chyb, ale i víc bodů. A to je lepší než méně chyb a ne moc dobré podání. Ale důvodů zlepšení bylo víc.
Jaké tedy?
Můj mentor Volkmar (Grallert, spolupracovník týmu) říká, že by měly vidět svou kariéru jako magisterský titul na univerzitě. Magisterský titul také nedostanete za rok, ale až za pět šest let. S holkama jsme také trénovali pět šest let, teď jim je 26 a v plážovém volejbalu se budou ještě zlepšovat do 27, 28 let. To bývá věk, kdy jste na vrcholu. Průběžně toho zlepšily dost. Spolupracovaly s různými psychology. Taky jim říkám, aby hodně četly o ostatních sportovcích.
O kterých?
Ať si třeba přečtou, jak se chystal Michael Jordan. Nebo co říká Jaromír Jágr a Petr Čech o výhrách a o prohrách. A Ivan Lendl, jeden z psychicky nejsilnějších hráčů. Často to dokážou říct lépe než já.
Simon NauschZačínal s fotbalem, basketbalem a bojovými sporty, až později zkusil i volejbal. Jeho kariéru ale ničila zranění. „Za deset let jsem podstoupil dvanáct operací,“ přiblížil 36letý rodák z Vídně. V roce 2009 potkal Slukovou ještě jako hráč, nedlouho poté se rozhodl vlastní kariéru uzavřít. Když uviděl potenciál Kolocové se Slukovou, zkusil pokračovat jako jejich kouč. „Neměl jsem z toho nejdřív radost. Nechtěl jsem, aby si ostatní trenéři říkali: ‚Jemu to nešlo, tak se snaží dostat na vrchol jako přítel Maki.‘“ A úspěchy brzy přišly – teď už Kiki a Maki trénuje přes pět let... |
Dříve se při zápasech často obviňovaly z chyb. Zlepšilo se to?
Ano. To je boj, který jsem s nimi měl v posledních letech. Pořád říkaly: Ona se podívala takhle a takhle, a proto jsem hrála špatně. Byli jsme před sezonou na malém turnaji v Rakousku, kde holky hrály proti takřka amatérským týmům. Chtěl jsem, aby si tam zahrály, aby viděly, že řeší stejné problémy, ať proti nim stojí kdokoliv. Tam vyhrály, ale na Brazilky by to nestačilo. Říkal jsem jim, že je fuk, kdo je na druhé straně, hádají se pořád o stejné věci. Záleží přitom jen na nich.
Jak jste se vůbec se Slukovou seznámil?
Na tréninkovém kempu v Itálii v roce 2009. Bylo to docela vtipné. Ani jsem po holkách moc nekoukal, znal jsem jen pár českých hráčů. Tak jsme se s nimi bavili o Kiki a Maki a říkali jsme si: Jsou pěkné, ale dost mladé. Poslední večer jsme si vyšli ve velké skupině i s Maki. Nejdřív jsme spolu nemluvili, ale pak, když jsme se přesouvali z jednoho klubu do druhého, tak jsem se s ní dal do řeči. A ona na to něco jako: Proč se bavíš se mnou? Jsem na tebe moc mladá. V tu chvíli jsme ani jeden nehledali vážný vztah.
Ale našli...
Ona další den odjela, já jsem tam byl ještě tři čtyři dny a říkal jsem si: Když to takhle nechám, tak kdo ví, kdy se zase uvidíme. Ona bude v Praze, já ve Vídni, bude z toho hezký romantický příběh, ale ne vztah. Tak jsem se vydal z Itálie do Prahy, abych ji překvapil, pak jsme jeli do Španělska za mou matkou. Řekli jsme si, že to možná bude složité, ale že vztah zkusíme. No a čas běží a docela to klape. (smích)
Jak jste se stal jejich koučem?
Původně jsem trénovat nechtěl. První rok jsem s nimi jezdil jen jako přítel Maki, dával jsem jim nějaké rady, co mají změnit, jak mohou získat marketingové kontrakty. Tehdy byly opravdu mladé, bylo jim dvacet. Příští rok se rozešly s trenérem a poprosily mě, jestli bych chvíli nemohl jet s nimi. No a začalo se nám dařit, přišlo páté místo na olympiádě v Londýně – a pořád nějak není důvod přestat...
Sníte o medaili z her v Riu?
Zatím je nebezpečné i říkat, že bychom se tam měli dostat. Může se stát cokoliv. Ale nevidím z výkonnostního hlediska 15 týmů, které by byly lepší než my. A v Riu... Nejsme jeden ze čtyř týmů, který by MĚL mít medaili. Ale když to půjde dobře, obě holky budou mít formu a budeme mít dobrý los, tak všichni vědí, že jsme jeden z týmů, který medaili může mít.
A další cíle?
Hlavně chci, aby si holky ten život, který mohou žít, užívaly pořád víc. Často mi říkají: Věčně nejsme doma, každý víkend je na nás tlak. A já řeknu: Nenutím vás tady být. Ano, není to jen sranda v bikinách. Ale kolik lidí by chtělo, aby byli v něčem tak dobří jako ony dvě...
