"Po startu jsme se zahřívali v krátkém rychlém úseku zakončeném rovněž krátkými dunami. Potom následovala těžká trialová pasáž plná velkých a velmi ostrých kamenů. Myslím, že všichni, ne jen my, si tu daváli velký pozor, aby nějakou gumu neřízli, terén tam byl takový, že by ji nebylo ani kde opravit. Zvládli jsme to a po krátké pistě přišly na řadu velké a těžké duny. Pustili jsme se do nich a šlo to dost dobře.
Tomáš jel jak z učebnice a tatra jak z praku. Obrovský točivý moment motoru byl znát. Auto se na malou čtyřku, popřípadě sem tam velkou trojku rvalo do kopců písku neuvěřitelně snadno. Já jsem na místě mechanika podle Tomášových požadavků ovládal podhušťováni pneumatik a zapínal uzávěrku zadního a předního diferenciálu.
Každá speciální etapa se jezdí s uzávěrkou mezinápravového diferenciálu, čili auto je celou dobu 4x4. Před nájezdem na malou dunu se zavře zadní diferenciál a před velkou popřípadě pokud je sjezd z duny příliš strmý, pak i prřední. Nám to šlo myslím až s podivem dobře. Jeli jsme skoro pořád přibližně ve stopách závodníků před náma, ale i tak se několikrát po nájezdu na horní hranu duny objevil pod námi hluboký lavor, kterému jsme se museli rychle vyhnout.
Po asi šedesáti kilometrech se na obzoru ukazal horský masív. věděli jsme, že tam už to bude dobré. Bylo, ale opravdu až u něj. První varováníi přišlo v podobě helikoptéry, ktera se najednou pred námi objevila a přistála. Za jednou z dun ležel nabouraný motorkář. Jak jsme později viděli, nebyl v bezvědomí, ale asi jen úplně vyčerpaný. Museli jsme zastavit a v tu ránu jsme byli po naboje kol v písku.
To ale nebyl velký problém. Snížili jsme tlak v kolech až na mininumum (takže jsme měli z pneumatik papuče). Tomáš zařadil velkou jedničku a pomalu jsme se vyhrabávali. Jakmile jsme byli venku, rychle jsme zvýšili tlak v kolech, a na malou trojku pokračovali dál, bohužel jen dvěstě metrů.
Na horizontu duny stáli dva zdravotníci ze služby Fidelia Assistance a mohutně signalizovali, že tam jet nemůžeme, že to musíme objet zprava. Tak jsme jeli a při návratu do stopy se to stalo. V nejnevýhodnější pozici - s autem nakloněným na levou stranu se na podhuštěných bezdušových pneumatikách najednou sesmekl levý pláš´t a ušel z něj vzduch. Auto pochopitelně zůstalo ležet na nápravě a vyjet se nedalo. Takže rychle odepnout pásy a ven z kabiny.
Bylo jasné, že musíme nejdříve na zvedacích vacích tatru zvednout, pak uvolnit kolo a pomocí centrálního dohušťování doplnit vzduch. Abychom mohli vůbec dostat vaky pod nápravu, museli jsme si pod ní odhrabat místo. Tomáš tam zalezl a rukama vyhrnoval písek ven. My jsme ho s Andrém lopatama odhazovali.
Po chvíli jsem už Tomovi mohl zepředu nasoukat jeden a pak druhy vak. Tom vylezl a začali jsme zvedat auto. Naštěstí se nesesmeklo a kolo se trosku pozvedlo. Říkám trošku, zbytek jsme museli s Tomem lopatama odházet. Nevím přesně kolik, ale byl to fofr. Na záda nám přito prijemne svítilo rozzářené sluníčko, mohlo být tak 35 stupňů...
Písek zalezl všude, ani vam nebudu psát kde, prostě všude. Ale alespoň nás nezábly ruce, když je ten leden. Jakmile bylo kolo konečně ve vzduchu, začal André z kabiny dohuš´tovat, jenže vyvstanul další problém - plast se ne a ne chytit. Trvalo to snad věčnost než se to podařilo, zkoušeli jsme všechno možné a pak jsme na to přišli. Ze přední strany se mezi plast a obruč zajištěnou perem dává kvůli těsnění pryžový klínek. Ten tam chyběl.
Jak nám po dojezdu řekl Josef Kalina, viděli ho ležet kousek pred místem, kde jsme viseli - přetrhl se. Takže rychle - šroubovák, sundat pero, obruč, nasadit náhradní klínek a pokus číslo dvě. Naštěstí vyšel. Kolo se konečně začalo dohustovat. Začali jsme rychle balit věci a Tom zkusil vyjet. Napoprvé se to však nepovedlo.
Takže opět přišly na řadu lopaty, které jsem mezi tím na korbě opět uchytil a tentokrát i vyjížděcí plechy. S jejich pomocí jsme se už konečně ven dostali. Následovalo rychlé balení a odjezd. Nenapadlo nás v tom fofru vzít si láhev vody, takže nám až do cíle skřípaly zuby a doslova se prášilo od huby.
Možná celou situaci popisuju moc rozvláčně, ale jak jsme zjistili podle tachografu, stáli jsme přesně půl hodiny. Takže zase tak špatné to nebylo. Pořád nám to v 8. etapě stačilo to na čtvrté místo. Nicméně škoda - celá věc se přihodila těsně pred koncem dun. Zbytek měřené speciálky, asi 120 kilometrů, jsme už dojeli v klidu a taky dost rychle - po rovné pistě to šlo."
 Tomáš Tomeček jede s tatrou po africké poušti. Často stačí malá chybička a vůz zůstane v písku uvězněn. |
