Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Když mi to vyjde, chci letos jet do Česka, říká legendární Lendl

10 2010
Mnoho let nehrál tenis. Tvrdil, že ho už nebaví a že doma ani nemá raketu. Stejně tak se mnoho let vyhýbal novinářům – za kariéru si jich prý užil dost. Tento rok bude pro Ivana Lendla zlomový. V neděli mu bylo padesát a po šestnácti letech se vrací ke sportu, v němž byl jedním z nejlepších v historii.
Exkluzivně Vstoupit do diskuse

Desátého dubna sehraje v Atlantic City exhibiční zápas se svým velkým rivalem Matsem Wilanderem. "Zrovna mám za sebou trénink a jsem spokojený," říkal do telefonu cestou z Bradentonu – od kamaráda Petra Kordy.

Jaká je forma?
Nad očekávání. Ale na stará kolena už to nemůžu přehánět. Nemůžu trénovat pět hodin denně, stačí mi dvě. A maximálně čtyřikrát týdně.

Co se to s vámi stalo? Měl jste dlouho období, kdy jste o tenise nechtěl ani slyšet.
To se zlomilo asi před rokem a půl, kdy mě přestala bolet záda. Předtím jsem vždycky zkusil chvíli hrát a pak jsem se dva dny nemohl hnout. Ani na golf jsem pak nemohl, což mě štvalo. Proto jsem tenisu nechal. Ale doktoři mi záda trochu spravili, když jdu teď na kurt, cítím se dobře i druhý den.

Někteří bývalí tenisté sportu nechali z jednoho důvodu navždy: štve je ten pocit, že už nikdy nebudou tak dobří jako dřív. To není váš případ?
Ale vy to berete hrozně vážně!

Stejně jako jste tenis vždy bral vy.
Zaprvé, tohle nebude soutěžní zápas ani v uvozovkách. Snažím se sice poctivě připravit, natrénovat, ale dávno jsem se smířil, že nebudu hrát jako před třiceti lety. Bude to zábava.

Hrál jste s Petrem Kordou na body?
S Petrem ne, na něj nemám. Je mladý a na mě hraje moc rychle. Ale občas si zahraju tady u nás v klubu. Nebo kousek ode mě bydlí Švéd Pernfors, s ním se na body hrát dá.

Když se podíváte na současný tenis, je něco, co vám v něm chybí?
Vůbec. Tenis, hlavně mužský, je na tom moc dobře. Federer je určitě nejlepší hráč od éry profesionálního tenisu od roku 1968. Možná i nejlepší všech dob. A pak jsou tu mladí: Nadal, Murray, Del Potro. Nechybí mi nic.

Zvláštní. Mnoha tenistům se stýská po starých časech. Po stylu servis volej. Říkají, že tenis je dnes hrozně monotónní.
S tím nesouhlasím. Podívejte třeba na Federera a Murrayho, ti umějí všechno. A pak je tu druhá věc: vždycky hrajete tak, jak vám podmínky dovolí. Dnes jsou úplně jiné rámy raket a struny, díky kterým jde dávat větší rány odzadu. Hlavně ty struny – dá se hrát daleko víc s falší.

Vy jste ostatně považován za otce tohoto moderního tenisu.
To beru jako kompliment.

Tak to i bylo myšleno. Síla, nátlak – přesně tak jste hrál vy.
Dřív jsem to takhle nebral. Měl jsem jediný cíl, vypracovat si styl, který mi bude nejvíc sedět a zároveň nebude sedět mým soupeřům. Že to třeba Roger Federer nebo vy považujete za začátek moderního tenisu, to mě těší. Je pravda, že dnes se hraje podobně, ale souvisí to s tím, o čem jsme mluvili. Díky strunám má míč víc falše, ve vzduchu se točí, a tak se špatně chodí na síť.

VÍTĚZ. Ivan Lendl a trofeje, to je pevné spojení. Tenhle pohár je z US Open 1987.

VÍTĚZ. Ivan Lendl a trofeje, to je pevné spojení. Tenhle pohár je z US Open 1987.

Co vy říkáte na ty debaty o nejlepším hráči všech dob? Je to Federer? Laver? Nebo snad Borg?
Rozdělil jsem si to na dvě etapy: do roku 1968 je to Laver, po roce 1968 Federer. A je jediná věc, která by mě přinutila změnit názor. Kdyby Federer vyhrál v jednom roce všechny čtyři grandslamové turnaje. Pak už bych to na žádné etapy nedělil.

V čem je tak výjimečný?
Umí všechno. Když někdo hraje tvrdě odzadu, tak on mu míč zkrátí, dostane ho k síti a prohodí. Pak jde na síť zase on. Nedá soupeři šanci zvyknout si na nějaký rytmus.

Podle wimbledonského vítěze Jana Kodeše má Federer druhý nejlepší forhend v historii. Hned po vás.
Každý má něco, v čem je lepší než ostatní. U Honzy Kodeše to byl naopak bekhend, jindy je to servis. A někdy je to kombinace úderů, které samy o sobě nijak nevynikají, ale když se dají dohromady, tak z toho je velký hráč. To je příklad McEnroea. Dobře servíroval, ale byla spousta lepších. Měl dobré voleje, ale taky byla spousta lepších. Ale když dáte jeho servis dohromady s jeho voleji a pohybem na síti, tak najednou nemá konkurenci.

U vás to bylo co? Ten forhend?
Kombinace servisu s forhendem. Houževnatost a spolehlivost úderů.

Svým přístupem k tenisu jste spoustu soupeřů štval. Byl jste zažraný, mračil jste se. Dostal jste přezdívky jako Ivan Hrozný, Studený Čech. Není vám to zpětně líto?
Pokud jsem štval soupeře, tak to mi líto rozhodně není. Čím víc jsem je dokázal otrávit, tím jsem byl radši. Každý hraje tak, jak umí a na co má talent. Já to jinak neuměl.

Ivan Hrozný

50 let v datech

Lepšího tenistu Československo nikdy nemělo. Kvůli zarputilosti na kurtu se mu nejčastěji přezdívalo Ivan Hrozný. Byl 270 týdnů světovou jedničkou, vyhrál dvakrát Australian Open, třikrát Roland Garros i US Open. Chybí mu jen Wimbledon, kde byl dvakrát ve finále.

Tenisem vydělal 21 milionů dolarů, v roce 1986 emigroval a v roce 1992 dostal americké občanství.

Mezitím se v roce 1989 oženil s Američankou Samanthou Frankelovou. Mají spolu pět dcer: Mariku (1990), dvojčata Isabelle a Caroline (1991), Danielu (1993) a Nikolu (1998). Kariéru ukončil v prosinci 1994, veteránské turnaje nehrál. Letos se k tenisu díky exhibicím vrací. Žije na Floridě, hraje golf a má unikátní sbírku plakátů Alfonse Muchy. Narodil se 7. března 1960 v Ostravě.

Protože jste tolik talentu neměl?
Měl jsem talent na tvrdou práci, ale už ne třeba na cit pro míč. To máte pravdu.

To, že jste neukazoval emoce a tvářil se jako sfinga, vám někdo poradil?
Maminka mě k tomu vedla, ale nejen ona. I všichni trenéři, které jsem kdy měl, včetně Tonyho Roche. Ten mi pořád opakoval: "Nedávej nikomu najevo, že už nemůžeš. Třeba ten druhý je na tom ještě hůř." Vždycky jsem bral sílu z toho, když mi soupeř ukázal, že mu něco vadí nebo že už nemůže. A sám jsem se naopak snažil jim tu sílu nedat. Nenechat na sobě nic znát.

Teď však show k tenisu patří čím dál víc. Hewitt, Štěpánek, Tsonga a další pořád zatínají pěsti, křičí, hecují diváky. To by vám vadilo?
Určitě ne, spíš by mi to pomohlo. Naštval bych se na ně a hrál ještě líp. Zase – každý dělá, co mu nejvíc pomůže. Mně pomáhalo obojí. Když lidi fandili mně, nechtěl jsem prohrát už kvůli nim. A když fandili soupeři, tak jsem se nabudil a chtěl jim dokázat, že jsem lepší. Abych jim to udělal na vztek.

Nikdy vás nemrzelo, že jste neměl zástupy fanynek jako Borg?
Myslíte, že jsem neměl fanynky jako Tiger Woods?

Jedna nula pro vás. Kdo byl váš největší soupeř?
Těžko říct, protože jsem hrál s pěti hráči hodně zápasů. McEnroe, Connors, Wilander, Edberg a Becker. Všichni říkají, že můj největší soupeř byl McEnroe, ale já o tom tak přesvědčený nejsem. Určitě bych přidal Wilandera.

Já zase Connorse. V době, kdy už jste porážel ostatní, na něj jste pořád neměl. Dokonce vám posměšně říkal Chicken, Kuře.
Taky jsem ho pak uměl porážet. Ale právě díky tomu, co říkáte, je tenis zajímavý. Měl jsem taková období hlavně s McEnroem: dva roky jsem ho porážel, pak jsem na něj další dva roky neměl a pak už jsem s ním zase nikdy neprohrál.

Co ten Connors?
Moje hra mu bohužel seděla. Proto jsem kvůli němu změnil taktiku: zrychlil a začal hrát bekhend čop, ze kterého on nemohl hrát ten svůj forhend po čáře. Když jsem hrál obyčejný bekhend křížem, tak on mi vrátil výborný forhend po čáře, dalším forhendem šel na síť mně do bekhendu a byl konec.

Ale změnit taktiku a přizpůsobit se někomu přece nejde jen tak, když je člověk léta na něco zvyklý.
Nejde. Nemůžete najednou zahrát něco, co neumíte. Přizpůsobit se znamená natrénovat něco nového. Jak já dlouho ten čop trénoval... Třeba i s Honzou Kodešem.

Udělal byste dnes něco jinak, abyste vyhrál ten zpropadený Wimbledon?
Určitě bych mohl udělat spoustu věcí jinak. Ale otázka je, jestli bych toho byl schopen a jestli by to k něčemu bylo. Mohl jsem víc trénovat styl servis-síť, vylepšit práci nohou při returnech. Ale musel bych něco obětovat, třeba pilování jiných úderů. Pak bych prohrál víc zápasů na betonech a ztratil sebevědomí.

V tomto okamžiku Lendl požádá o přestávku. Ozve se za půl hodiny. "Omlouvám se, ale byl jsem u fyzioterapeuta s nohou. Abych mohl dál trénovat," říká, když znovu zavolá.

Takže návrat berete vážně.
Když už jsem se rozhodl hrát, tak se musím připravit. Jinak bych na kurt nešel, znáte mě. Ale je mi jasné, že Wilander hrál za posledních šestnáct let mnohem víc než já.

Vy jste vždycky úspěchu podřídil hodně, třeba i stravu. Nejedl jste hovězí, vepřové, vejce. Už si dáte?
Teď jsem to všechno naopak jíst začal – abych se dostal do kondice. K tomu hodně zeleniny. Naopak nejím žádné těstoviny, abych líp trávil.

To vám někdo poradil?
Všechno, co jsem kdy dělal, jsem si musel buď sám vyzkoušet, nebo si nechal poradit. Se stravou mi radil Robert Haas, který pomáhal i Martině Navrátilové. Vysvětlil jsem mu, co chci dokázat, a on mi upravil jídelníček, abych byl vytrvalý. Čili zmizelo hovězí, vepřové, vejce. Teď mi nejde o vytrvalost, ale o kondici.

Byl jste pověstný i tím, že jste velmi brzo vstával. To pořád platí?
Vstávám ještě mnohem dřív, většinou mezi pátou a šestou.

Zrovna vy byste si mohl pospat.
Nevím, kolik vám je let, ale staří lidé už toho moc nenaspí.

Ale no tak.
Vážně. Vzbudím se – a co bych ležel v posteli? Můžu udělat spoustu věcí. Každé ráno cvičím, vezmu na procházku psa, aby to měl za sebou, pak se připravím na tenis nebo na golf. Potom mě čeká byznys, vedu golfovou a tenisovou akademii.

Jak to vypadá s vaším golfem?
Náhodou se to tak sešlo, že to pro mě bude velký rok. Začnu hrát exhibiční zápasy v tenise a taky v golfu se je na co těšit. V Nové Anglii na severovýchodě Ameriky totiž pořádají několik mistrovství států nad padesát let, asi dvanáct nebo třináct turnajů. Se staršími pány si zahraju líp než s těmi mladými, kteří trefí míček o šedesát metrů dál než já.

Po konci tenisové kariéry se pro Ivana Lendla stal novým sportem číslo jedna právě golf.

Po konci tenisové kariéry se pro Ivana Lendla stal novým sportem číslo jedna právě golf.

Co vašich pět dcer a sport?
Tři hrají golf za univerzitu. Kvůli škole s námi už všechny ani nebydlí. Teď tu s námi jsou tři, loni dvě.

Umějí česky?
Isabelle jako jediná. Chtěla dokonce chodit na češtinu do školy, ale nedovolili jí to. Že prý je moc dobrá. Učila se sama, ode mě nemá nic. Mluvila s mým tátou, máme pár českých dětí v akademii, taky občas mluví s Jessicou Kordovou.

Jak tu češtinu udržujete vy? Není tak špatná.
Děkuju. Není to takové, jak by mělo, ale snažím se. Česky mluvím jen s Petrem Kordou nebo když tu jsou rodiče.

Kde teď bydlíte? Říká se, že jste prodal dům v Connecticutu.
Ještě ne, ale snažím se. Je na nás moc velký a stejně jsme teď radši na Floridě. Bydlíme ve Vero Beach a další dům máme v Bradentonu.

Je něco nového se sbírkou plakátů Alfonse Muchy? Nějaký přírůstek?
Nic. Chybějí mi jen tři, ale ty nemůžu získat. Jeden je v muzeu v New Yorku, druhý v Hamburku a třetí nikdo neviděl už asi padesát let. Takže jich mám pořád sto šestnáct.

Jste Obamův fanoušek, nebo ne?
Jsem hodně daleko od něj. Hodně.

Martina Navrátilová skákala radostí, když vyhrál.
Martina je v názorech úplně jinde, já jsem velmi konzervativní. O politice se nerad bavím, ale... Když někdo chce pořád utrácet peníze, které nemá, tak to nemůže vést k ničemu dobrému.

Ivan Lendl na grandslamovém Roland Garros 1981

Ivan Lendl na grandslamovém Roland Garros 1981

Proč jsem utekl z komunismu

Politika hodně ovlivnila i vaši kariéru. Komunistům jste vadil, dokonce vám dali pokutu za to, že jste hrál ve znepřátelené Jihoafrické republice. Dříve jste se sem i nerad vracel.
Ale teď už se na to dívám jinak. Jsem sportovec, takže jsem rád, že se daří českým sportovcům. Na olympiádě jsem fandil hokejistům, a co dokázala Martina Sáblíková a její trenér, před tím klobouk dolů. Stokrát dolů. Ale že mně i Martině Navrátilové režim všemožně škodil, o tom není pochyb.

Jakou nejhorší vzpomínku na komunismus máte?
Ruskou okupaci. Bylo mi osm, naši pro mě přijeli k babičce a dědovi, pak jsme jeli vlakem domů do Ostravy a všude byly tanky.

Minulý režim a váš odpor k němu byly možná i důvodem, proč jsme jen jednou vyhráli Davis Cup. Tým byl jinak silný dost.
To je pravda, ale zase to byl důvod, proč jsme ho vůbec vyhráli. Proč jsme měli tolik dobrých tenistů. Tenis byl jediná příležitost, jak se z Československa dostat a jak si zařídit lepší život. Motivace.

I ten titul z Davis Cupu má letos výročí. Je to 30 let, kdy jste ho se Šmídem, Kodešem a Složilem vyhráli. Co se vámz té doby nejdřív vybaví?
Vzpomínek mám hodně. Samozřejmě výhru v Argentině v semifinále, kterou jsme nečekali. Já předtím nikdy neporazil Vilase ani Clerka, Tomáš Šmíd byl po operaci kotníku a napůl kulhal.

Počkejte, nečekali. Tehdy jste tam přijel a prohlásil: Kapitáne, udělám dva body, vy se postarejte o třetí.
No vždyť oni tam všichni měli bradu až na zemi! Chodili se sklopenýma ušima a měli strach. Někdo je vyhecovatmusel. To nebylo sebevědomí, ale spíš legrace.

Co tedy další vzpomínka?
Cítil jsem obrovský tlak mezi semifinále a finále. Sám na sebe, ne od nikoho jiného. Věděl jsem, že jsme velkými favority, a projevovalo se to i na turnajích, kde jsem měl útlum. Naštěstí jsem měl pár kamarádů, se kterými jsem si o tom mohl popovídat, což mi hodně pomohlo.

A pak samozřejmě finálová výhra nad Itálií v Praze.
To byl fantastický pocit. Nedávno mi jeden italský novinář vyprávěl, jak dodnes Panatta naříká na rozhodčí. Že je poškodili. Ale mně utkvěla v paměti jiná věc: asi hodinu po vítězném deblu někdo zaťukal na naši šatnu. Byl to právě Panatta, přišel nám pogratulovat. Že prý po zápase se na kurt seběhli fanoušci a on se k nám nedostal. Tak by měl Davis Cup vypadat. Na kurtu chceme vyhrát, ale pak bychom měli být zase kamarádi. Vždyť na dalším turnaji budeme ve stejné šatně.

Před finále Davis Cupu 1980: zleva Tomáš Šmíd, Ivan Lendl, Pavel Složil, Jan Kodeš

Před finále Davis Cupu 1980: zleva Tomáš Šmíd, Ivan Lendl, Pavel Složil, Jan Kodeš

Nehrajícím kapitánem byl tehdy Antonín Bolardt, podle mnohých figurka nastrčená shora. Funkcionář, člověk, který tenisu moc nerozuměl. Jak jste ho bral vy?
Já ho skoro neznal a na trénincích nikdy moc nebyl. Měli jsme dohodu, že mě nechá hrát, jak já chci. Když budou Honza Kodeš nebo Pavel Korda něco chtít, tak mi to přes něj vzkážou. Věděl jsem, že ti dva znají můj tenis líp, protože jezdili na turnaje. On nikdy nikam nejel.

Vy už jste tehdy mnoha lidem v Československu ležel v žaludku. Třeba proto, že jste si přivezl kouče, Poláka Fibaka, emigranta, který žil v New Yorku.
To vadilo komunistům, což mě nezajímalo. Já chtěl vyhrát a nejlepší cesta k tomu byla mít všechno, na co jsem byl normálně zvyklý. Když se na turnaje chystám se svým koučem, tak by byla velká blbost trénovat na největší událost roku bez něj.

Kdy jste zjistil, že je minulý režim špatný? A díky rodičům?
Kdokoliv trochu přemýšlel, tak mu to dlouho netrvalo. Vypadl jsem nejdřív, jak to bylo možné.

Mnozí uznávali třeba Štrougala, velkého fanouška sportu.
Proti tomu jsem taky nic neměl. Nebo ještě Antonín Himl – velký komunista, ale taky fanoušek sportu. Kdykoliv jsem si s ním na něco plácnul, vždycky to dodržel.

Ale stejně jste si jednoho dne řekl: Tohle není země, kde chci žít a mít děti.
Tohle jsem si neřekl nikdy. Mě zajímalo něco jiného: kde mám žít, abych byl nejlepší na světě. A můj názor byl, že člověk musí jít tam, kde se hraje nejvíc špičkového tenisu. Podobné to u mě bylo s Wimbledonem. V začátcích jsem bydlel v hotelu, dojížděl denně čtyřicet minut a strašně mě to otravovalo. Tonny Roche pak vymyslel, že bychom měli bydlet přímo ve Wimbledonu, pronajmout si dům. Od té doby jsem do Londýna jezdil radši a začal tam i líp hrát.

Přijedu do Česka

Když probereme finále vašich grandslamových turnajů, jste typ, který si ze všech pamatuje přesný výsledek, že?
Možná bych někde udělal chyby. Ale jinak ano.

Říkám to proto, že zatímco vy jste vždy o tenise hodně přemýšlel, jsou hráči, kteří odejdou z kurtu a už ani nevědí, jak hráli.
Tomu nevěřte, to nejde. Nebo že nevědí, jak hraje jejich příští soupeř. Tomu nevěřím ani na vteřinu! Hráči studují, kam kdo servíruje, jestli prohazuje křížem nebo po čáře... Teď se naopak tahle špionáž ještě zvýšila.

Ale vy jste pečlivý byl.
Vše jsem si zapisoval. Když jsem měl s někým problémy, sedl jsem si k jeho zápasům a zaznamenal si, kam třeba v různých situacích servíruje. Pak jsem si to spočítal a udělal závěr. Velkou knihu jsem na to měl.

Co jste tam měl napsané o té velké pětce vašich soupeřů?
Třeba jsem měl spočítané, kam McEnroe servíruje za stavu 30:40. A ukázalo se, že to bylo do forhendu. Že to nebyl ten jeho pověstný servis ven z kurtu, na který všichni čekali. Když jsem věděl, že sedm z deseti podání dá do forhendu, tak jsem si to víc hlídal. A vyhrál pak víc míčů.

Co ti další?
Connors uměl zaútočit zezadu. Edberg výborně servíroval, měl dobrý pohyb k síti a špatně se mu četl forhend. Becker hrál tvrdě, Wilander naopak moc neútočil a záleželo na mně. Měl jsem i další poznámky: třeba Maďar Taróczy chodil víc na síť po bekhendu, a ne po forhendu. Věděl jsem taky, kdo začne hrát opatrně, když má šanci získat set.

Tomáš Šmíd takhle vedl zápisky Beckerovi, když ho trénoval.
Tomáš mě jednou rozesmál. Říkal mi: "Hele, když hraješ s tímhle, tak bacha. Na něj mám taktiku. Strašně dobře returnuje pod nohy a hned druhým úderem hraje lob." Já se na něj podíval a povídám: "To jako myslíš, že já budu chodit po servisu na síť, nebo co?" Co si napíše jeden, nemusí pomáhat druhému.

Mats Wilander dnes pracuje jako televizní komentátor a občas někoho trénuje. To vás nikdy nelákalo?
Mě spíš baví pracovat s juniory než s dospělými. Brzy budu mít akademii, kde bych se chtěl věnovat mládeži. Nejdůležitější rozvojové roky jsou pro tenisty mezi čtrnácti a sedmnácti lety. Takovým klukům chci pomoct.

V tom vašem programu pro letošní rok je kromě exhibice s Wilanderem ještě něco pevně dané?
Skoro pevně.

Že by v Česku?
Není to ještě na sto procent, tak bych o tom nerad mluvil. Ale loni jsem v Česku nebyl a letos bych chtěl přijet. Jednou nebo dvakrát.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze