Ani mistrovství světa formule 1 nebylo, co se týká účasti žen, výjimkou. O start v Grand Prix moderní doby se jich pokusilo pouze pět a za úspěch se většinou považovala již samotná kvalifikace do závodu. O průjezdu cílem na jednom z bodovaných míst mohly pilotky F1 zpravidla jen snít. 27. dubna 1975, při chaoticky-tragické velké ceně Španělska se však tato utopie stala skutečností. Italka Lella Lombardiová, která by se letos dožila sedmdesáti let, byla klasifikována jako šestá...
Maria Grazia (Lella) Lombardiová se narodila 26. března 1941 ve Frugarolu u Alessandrie. Přestože nemělo její okolí s rychlými koly nic společného, objevila svou lásku k automobilům. Po slibných začátcích v dostupnějších cestovních vozech se začala prosazovat i v monopostech.
S doporučením špičkových výsledků ve formuli 3 se Lella koncem roku 1973 vydala do Velké Británie, kde se její kariéry ujal vlivný promotér a majitel okruhů, John Webb. Na voze formule 5000 se stala atrakcí Webbova mistrovství ShellSport pro vozy F1, F5000 a F2. Ještě roku 1974 se pokusila o debut ve formuli 1. Její starší polotovární Brabham BT42 v péči týmu Hexagon však v Brands Hatch na kvalifikaci nestačil.
Roku 1975 byla připravena mnohem lépe. Za finanční podpory hraběte Zanona nastoupila do téměř kompletního šampionátu F1 coby členka továrního týmu March (a poslední závod za tým Williams) – i když se často musela spokojit s „opotřebovaným“ materiálem týmových kolegů Brambilli a Stucka. Ročník 1975 Lelly Lombardiové se dá bez nadsázky označit za nejúspěšnější kampaň ženy v historii formule 1 vůbec: o kvalifikaci se toho roku pokusila jedenáctkrát, z toho desetkrát úspěšně. Klasifikována v závodě byla pětkrát.
V Kyalami roku 1975 předjíždí vítěz Scheckter Lellu Lombardiovou a její March-Ford 741.
Lombardiová (vpravo) s týmovým kolegou u stájr Marsch Vittoriem Brambillou
Vrcholem sezony tehdy čtyřiatřicetileté „Tygřice z Turína“ byl jistě závod na malebném okruhu v Montjuich Parku nad Barcelonou. O postavení na startu rozhodl jediný trénink v sobotu odpoledne (většinu podniku piloti kvůli bezpečnostním nedostatkům bojkotovali) a Lombardiová kvalifikovala svůj červenobílý vůz v barvách sponzora Lavazza jako čtyřiadvacátá.
V nedělním horku dokázala spolehlivou jízdou těžit z odstoupení favoritů: Emerson Fittipaldi z protestu proti nedostatečnému zabezpečení dráhy ani nenastoupil, jeho bratr Wilson a Merzario zastavili ze stejného důvodu hned po prvním kole. Po několika stovkách metrů se srazila obě ferrari a havaroval i Depailler. Když ve čtvrtém kole explodoval Scheckterův motor, vylétli na jeho oleji do svodidel Jones s Donohuem a později i vedoucí Hunt. Po deseti kolech držela Lella slibné třinácté místo.
Pak odpadl Watson a ani nový vedoucí Andretti neměl štěstí: v 17. kole skončil i on kvůli nalomenému závěsu ve svodidlech. Na špičce se ocitl Němec Stommelen a Lella byla po dvaceti okruzích na slibné dvanácté pozici. Závod však již neměl mít dlouhého trvání. Stommelenova Lola GH1 ztratila na začátku 26. kola zadní spoiler a stala se neovladatelnou. Nejdříve vlétla do bariéry, pak kolidovala s brabhamam Carlose Pace a poté se vznesla do vzduchu. Skončila v prostoru za svodidly, kde usmrtila pět lidí. Jezdec nehodu přežil s těžkými zlomeninami nohou.
Vypukl chaos. Ředitelství nechalo zbývající vozy ještě čtyři kola závodit. Mezi zraněné a mrtvé se nahrnuli diváci. Záchranáři a lékaři se na místo neštěstí dostali až po deseti minutách. Pak konečně někdo rozhodl, že závod odmávne. V čele se právě nacházel Jochen Mass a byl prohlášen smutným vítězem.
Ve stejném kole jezdili i Ickx a Jarier, Francouz však byl pro předjíždění pod žlutou vlajkou (čehož se pravděpodobně dopustili i piloti před ním) posunut až na čtvrté místo za Reutemana. Jako pátý byl hodnocen Brambilla a na šestém místě zrovna kroužil March-Ford 751 Lelly Lombardi. Vítěz absolvoval jen necelých 40% předepsané vzdálenosti, a proto byly rozděleny jen poloviční body. Lombardiová tak tedy vešla do historie: jako první a doposud jediná žena dokázala zabodovat.
Také v sezoně 1976 se pokoušela o starty v Grand Prix: na marchi dojela čtrnáctá v Brazílii, později dvakrát nezvládla kvalifikaci s vozy týmu RAM. Svou poslední velkou cenu dokončila Lella 15. srpna 1976 na RAM-Brabhamu BT44B v Zeltwegu jako dvanáctá.
V dalším průběhu své kariéry byla uznávána jako špičková pilotka sportovních a cestovních vozů. Až hluboko do osmdesátých let patřily její sportovní dvoulitr Osella a cestovní Alfetta GTV6 mezi vozy, s kterámi museli favorité počítat. Mimo to závodila i v britském mistrovství F1 a jednou si vyzkoušela i NASCAR.
Pokud se někdy nějaká dívka dokáže alespoň přiblížit jejím výsledkům, Lella se z toho nebude radovat: začátkem března roku 1992 podlehla rakovině.
