Nyní je čas na návrat. A motivace je jasná. Domácí vábení čili mistrovství Evropy, které Česko hostí v červnu letošního roku.
„Začínám s tréninkem. Dělám cviky na vnitřní svalstvo, pánve, kyčle. Ještě neběhám. Uvidíme, jak bude tělo reagovat,“ líčí 27letá Elhotová. „Když se to nepodaří, hlavu mi nikdo neutrhne. Ale můj cíl to je. A když si nějaký cíl stanovím, umím za ním jít - ovšem tady musím brát v potaz i další faktory.“
V Hradci Králové, kde budou Češky hrát základní skupinu, Elhotová rozdávala podpisy spolu s legendami Hanou Horákovou, Ivanou Večeřovou, Evou Hlaváčkovou Vítečkovou. Jejich éra je pryč, právě střelkyně USK má být hlavní náhradou.
Pokud to ovšem stihne.
„Musím říct, že ze začátku jsem byla ráda, že jsem si od basketu odpočinula,“ přiznává. Zpět jde po krůčcích, zvlášť v začátcích: „Jsou cviky, které ještě nezvládnu, to je pro mě nová zkušenost. Ale beru to jako přirozený průběh.“
Mateřství má na kariéru sportovkyň logický vliv. Musí se složitě vracet, tak jako nyní Elhotová. Někomu se od rodiny nechce vůbec, jiné naopak získají vítaný nadhled.
Jak to bude mít ona? „Uvidím, hodnotit dopředu je těžké,“ je realistkou. „Středem vašeho vesmíru je dítě, ale já se na návrat hrozně těším. Syn je priorita, ale jedno bude odreagováním od druhého.“
Nešlo by to bez pomoci ostatních: „Patří jim velký dík.“ Občas hlídá i Karolína Elhotová, její sestra a rovněž basketbalová reprezentantka. „Myšlenka, že bychom spolu hrály za reprezentaci na domácí půdě, je naprosto úžasná,“ líčí slavnější z Elhotových další z motivací.
Pokud bude Kateřina připravená, trenéři zajásají. Ale limity si uvědomuje hlavně ona sama. „Jenom trénovat a skočit do mistrovství Evropy by nebylo ideální,“ říká. Proto by se hodil každý ušetřený týden, aby se stihla co nejvíce vrátit do zápasového tempa. „Třeba se zapojím do konce české ligy. Třeba ne.“
Všechno je prostě jiné, nové.
Místo koloběhu sezona - reprezentace - sezona startuje od nuly. Sama je zvědavá, jak tělo zareaguje.
„Zatím zvládá. Uvidíme, jak na tom budu s dechem, až začnu běhat,“ říká. „Protože jsem dost netrpělivá, byla bych naštvaná, pokud by věci nešly podle plánu.“
Jenže s malým Danielem je život jinde. Plány nejsou tak snadné jako dříve, ale odměna je dostatečná. „Je hodný, moje zlatíčko,“ říká s radostí v očích. Proto u jedné z nejlepších basketbalistek posledních let platí, že za červnovým výhledem zůstává další obzor prázdný.
„Cílem je vrátit se na šampionát, pak se uvidí. Teď je všechno náročné skloubit - ale přijde léto, vlistopadu bude malému rok a všechno bude jednodušší,“ přemítá. „Věřím, že pak najdeme nějakou střední cestu.“ Momentálně kráčí tou, na jejímž konci je možnost zapojit se doma do evropského snu.
