Čtyřiadvacetiletá Karla Štěpánová ze Zlivi u Českých Budějovic zažívá raketovou kariéru, za kterou se skrývá hodně dřiny. Sama o sobě říká, že je v cyklistice pořád nenažraná. Pošilhává po zahraničním angažmá a chce se zabydlet v nejlepší patnáctce na světě.
Teď jste dvacátá. Cítíte, že máte ještě na víc?
Původně jsme chtěli být letos na mistrovství světa do 25. místa. Jenže pak to začalo vypadat dobře a 25. místo jsem zajela na Světovém poháru ve Francii a jak se říká, s jídlem roste chuť. Musím říct, že s tou dvacítkou jsem teď velmi spokojená, ale pořád bych to chtěla posouvat dál. Tenhle rok se chci ustálit kolem 20. až 25. místa na světě. Do budoucna bych se ale chtěla dostat do světové patnáctky, nebo desítky.
Jste ale trochu limitovaná. S cyklistikou jste začala až v osmnácti po střední škole. Jiné závodnice jezdí odmala, měly specializované tréninky, speciální režim ve škole, tisíce naježděných kilometrů. Čím to doháníte vy?
Já studovala na Biskupském gymnáziu v Budějovicích a tam jsem úlevy neměla žádné, to máte pravdu. Naopak. Na sportovce tam koukali trochu skrz prsty a neměli jsme ani pořádnou tělocvičnu. Spíš si myslím, že jsem to dohnala zapálením. Pořád jsem chtěla a chtěla, až mě lidi museli brzdit. Jsem v tomhle docela poctivej typ.
Na letošním mistrovství světa jste byla druhá nejlepší Češka. Máte titul mistryně republiky. Upřímně. Čekala jste v roce 2011, kdy jste začínala a ty nejlepší v Česku vás předjížděly o kolo, že byste to za pět let mohla dotáhnout takhle daleko?
Zkusila jsem to. Mohlo se stát, že by po mně po sezoně neštěkl ani pes, ale první dva roky jsem si ani já sama nepředstavovala, že bych měla někdy dres pro mistra republiky a mluvilo se o mně jako o jedné z nejlepších Češek. Ale když vidím ten posun a jak se pořád zlepšuju, cíle mám vyšší a vyšší. A už předloni, když jsem na mistrovství republiky skončila třetí, jsem si říkala: Ty jo. Příští rok už bych asi nechtěla nic jiného než ten dres pro mistra. A ono se to povedlo.
Pomohlo, že první úspěchy přišly relativně brzy?
Hned druhý rok jsem zajela třetí místo na Českém poháru. Nikdo mě tam neznal a já jsem se tam natlačila mezi ty notoricky známá jména, která jezdí od kadetek a juniorek. Já jsem třeba v juniorkách nikdy nejezdila. Hned jsem naskočila do kategorie do 23 let. Byla jsem překvapená, dostala jsem poprvé šanci na Světovém poháru a pak i na prvním mistrovství světa. To jsem skončila z Češek nejlépe v kategorii do 23 let. Najednou se o mně vědělo, dostala jsem se do reprezentace. V zimě jsem jezdila cyklokros a taky jsem se dostala do reprezentace.
Ale ten začátek, kdy jste dojížděla o kolo pozadu, to vás nedemotivovalo?
Ty první závody, kdy jsem dostávala kolo od Havlíkových a Škarnitzelových, od těch českých stálic, jsem jela s tím, že musím makat co nejvíc, aby mě dojely co nejpozději. Až jednoho dne mě už o kolo nepředjížděly. I neúspěch mě motivuje a kolo mě opravdu strašně baví. Ono když s tím začnete pozdě, musíte to milovat, musí vás to bavit, abyste se dostali co nejdál.
Karla Štěpánová na trati závodu mistrovství světa v Novém Městě na Moravě.
Z čeho se láska ke kolu vůbec zrodila?
Když jsme jezdili s našimi na cyklovýlety, já to nesnášela. Pak jsem si pořídila psa, začala jsem hodně běhat. To mě bavilo, protože to je krátké a dynamické. Jenže pak přišel úraz kolene a doporučili mi jako rehabilitaci kolo. Párkrát jsem se svezla a zjistila, že to není taková blbost. Nejdřív jsem začala jezdit do školy, pak i po škole a k osmnáctinám jsem si přála silniční kolo. A takhle se to samo přehouplo, že běh šel do ústraní. Pak jsme s tátou zkusili i horské kolo. Jeli jsme na závody. Byla to dost hrůza. Odřeniny všude, vůbec mi to nešlo.
Ale?
Měla jsem štěstí, že jsem potkala Libora Oplta, který měl už tehdy tým amatérských maratonců. Vzal mě mezi ně. Přitom jsme se potkali na hrozném závodě. Strašně pršelo, bylo tam hodně bláta. Já to jela snad sto hodin, ale dojela jsem do cíle, protože jsem to nechtěla vzdát. Jemu se líbil ten přístup, vzal mě to týmu, zajistil mě a půl roku potom mi řekl, že si myslí, že by mi mohlo jít i cross-country, na které jsme začali trénovat a z maratonských závodů jsme se přesunuli ke cross-country, kde je možnost se třeba podívat i na olympiádu.
Dřív jste byla normální student gymnázia. Teď je z vás profesionální sportovec. Žijete život, který jste si přála?
Rodiče jsou bývalí triatlonisté. Viděla jsem to u nich a vedli nás ke sportu. Já vždycky dělala hodně sportů. Ale tím osmnáctým rokem se to změnilo. Teď už nedokážu moc dělat nic dalšího. Vím, že zanedbávám spoustu kamarádů, protože nikam nemůžu chodit. Party a podobné věci, které by v mém věku člověk čekal, musely jít stranou. Je to o disciplíně, o stravování. Teď o tom čím dál víc přemýšlím, protože hledáme opravdu plně profesionální tým. Chtěla bych zkusit odejít do zahraničí a to pak dostává jiný rozměr. Dostávám zaplaceno za to, co mě hrozně baví. Kolem mě jsou lidi, kteří mě hodně podporují, a díky úspěchům se na to nabalila i finanční stránka. Dostanu se s kolem po celém světě. A ano. Raději oželím party.
Karla Štěpánová na trati závodu mistrovství světa v Novém Městě na Moravě.
V zimě jezdíte cyklokrosy. Startovala jste už i na loňském mistrovství světa v Táboře. Nelákalo vás zkusit se prosadit spíš v něm, kde je menší konkurence?
Máte pravdu, že párkrát jsem nad tím přemýšlela. První nebo druhý rok, co jsem jezdila cyklokrosy, jsem zajela nějaké 21. místo na Světovém poháru. Ta konkurence je tam menší. A v Belgii mi nabízeli snad hned první rok, co mě tam Libor s nějakým týmem lidí dostal na závody, smlouvu. Že bych jezdila silnici v létě a v zimě cyklokros. Přemýšlela jsem nad tím, ale mně je při těch cyklokrosech hrozná zima. (směje se) Horská cyklistika mě baví víc.
První kolo vám koupil táta. Co říká rodina na vaše úspěchy?
Táta sice koupil nové kolo, ale pak byly trochu hádky o vysoké škole. Rodiče chtěli, abych měla co nejlepší vzdělání. Těžko jsem jim vysvětlovala, že to nejde skloubit. Když jsem na ČVUT přišla s tím, že bych kvůli soustředění potřebovala nějak uzpůsobit program, tak si klepali na čelo, ať si vyberu jinou školu. Byly trochu boje, ale rodiče mě jinak strašně podporují a v tomhle ohledu jsou stejně nenažraní jako já. Ze začátku jsem pořád jen slyšela: Nešlo jich ještě pár předjet. (směje se) Ale teď asi sami nečekali, že bych se do dvacítky mohla dostat. V Novém Městě na Moravě se mnou byli celý týden, jezdí se mnou na docela dost závodů. Veškeré dovolené si na to šetří. Jsou z toho nadšení a myslím si, že i pyšní.
