„Kluci už za ten rok vědí, že když se taková možnost naskytne, tak letím dopředu a mohou toho využít,“ vypravuje jednatřicetiletý hráč, který i díky takto dosaženým gólům patřil v listopadu k nejlepším střelcům nejen svého týmu, ale i v celé soutěži.
Hlavně upoutal jeho poslední střelecký výkon o víkendu na hřišti Třeboně, Kraus se na výhře podílel třinácti góly. „Až na tu Třeboň si ale nemyslím, že bych střílel nějak výjimečně moc gólů,“ říká bývalý reprezentant.
Nemáte tak docela pravdu, protože stejný střelecký počin jste v listopadu zaznamenal i v pohárovém utkání ve Frýdku-Místku, kde jste v prodloužení také vyhráli.
To je pravda, ale stejně jsme nakonec nepostoupili, i když na hřišti jsme vyhráli (svaz poslal dál soupeře, protože podle jeho názoru neměl za Jičín hrát Jiří Groh - pozn. autor).
Michal KrausJedenatřicetiletý házenkář pocházející z Kolína. V Česku získal titul s týmem Frýdku-Místku, poté odešel na čtyřleté angažmá do německého Melungenu. Po čtyřech letech v Německu odehrál jednu sezonu v Rumunsku, v létě minulého roku se ale rozhodl vrátit do Česka. Na podzim roku 2009 se objevil v dresu extraligového Jičína, kde hraje i v této sezoně. V jejím dosavadním průběhu nastřílel 61 gólů, nejvíc z celého týmu - 33 z nich zaznamenal z rychlých protiútoků. |
Tak to už máte dvakrát třináct gólů za měsíc, to přece není tak málo.
Nevím, ale je docela příjemné vědět, že i v mém věku je člověk schopen dát v jednom utkání přes deset gólů, to vás nabudí.
Za Jičín hrajete právě rok, jak jste se svým házenkářským rokem spokojen?
Hodně, protože Jičín mi po návratu z ciziny vyhovuje, navíc jsem tady před řadou let chvíli i hrál a z Kolína, kde bydlím, to mám dost blízko. Vlastně nejblíž, kde bych si mohl extraligu zahrát.
A s výsledky, třeba ve srovnání s minulou sezonou?
Myslím si, že výkony týmu stoupají, i když přes léto výrazně omladil. Ale mladí, kteří přišli, jsou opravdu dobří a výborně zapadli. Je obdivuhodné, že nemají nervy vůbec nastoupit. Vzpomínám si na sebe, když jsem v jejich věku začínal, byl jsem rozklepaný, že mám jít hrát druhou ligu ve Zruči. A oni rozhodují extraligová utkání. Jičín v nich má nadějnou budoucnost.
A vy?
Já bych jim v tom rád alespoň ještě rok pomohl, věřím, že se dohodneme.
Vy už jste ale s házenou loni v létě vlastně skončil. Proč?
Byl jsem pět let v zahraničí, chtěl jsem domů. Rodina trpěla a i já jsem toho měl plný kecky. Deset tréninků za týden, zápasy, měl jsem toho dost. Tak jsem se rozhodl loni po sezoně vrátit a čtyři měsíce jsem nic nedělal.
A pak vás zlákal Jičín?
Najednou mi pohyb začal chybět. Zkusil jsem trénovat v Jičíně, začal jsem hrát v Kolíně. V Jičíně pak přišli s tím, jestli bych nechtěl hrát i za ně.
Neměl jste obavy jít do extraligy v situaci, kdy jste se s házenou vlastně rozloučil?
Trochu jsem se bál, abych se někde neztrapňoval. Třeba tím, že dvakrát nepřeběhnu hřiště. Ale mám výhodu v tom, že ať něco dělám, nebo ne, tak nepřibírám. Pak mi stačily dva, tři týdny a člověk se do toho pomalu dostával.
Do Jičína jste se vracel po dlouhých letech, které jste strávil jinde. Jak na ně vzpomínáte?
V dobrém,měl jsem i trochu štěstí. Šel jsem do Frýdku, dvakrát jsme tam byli vicemistry, jednou mistry. Hráli jsme rozhodující zápasy v hokejové hale, chodilo pět tisíc lidí. To se za mé kariéry asi už nemůže opakovat.
Házenkář Jičína Michal Kraus (vlevo) v zápase s Lovosicemi zakončuje rychlý protiútok. Z
Tím jste se vlastně připravil na angažmá v Německu, o kterém sní snad každý v Evropě.
Čtyři roky v Melungenu byly moc fajn. Byla to sice dřina, ale člověk si to na druhé straně užil v něčem jiném. Skvělí fanoušci, kteří s týmem žili, to bylo nezapomenutelné. Po zápase vás zvali na večeři, pak jste jim to vrátil, házená v Německu má skvělou atmosféru.
Druhou zahraniční štací bylo Rumunsko, to je pro Čecha taková neznámá.
Po házenkářské stránce docela slušná úroveň, ale řada věcí okolo už byla horší. Horkokrevní fanoušci, kteří neradi přijímali prohru, a celkové zázemí, to bylo horší.
I proto jste tam skončil a vrátil se?
Nejen proto. Měl jsem tam zdravotní problémy a nehrál jsem. Pak bylo horší naskakovat do týmu, kterému se docela dařilo, byli jsme vicemistry Rumunska. Už jsem říkal, že trpěla rodina. Oni sice chtěli, abych ještě pokračoval, ale slušně jsem poděkoval a skončil jsem.
A teď jste kanonýrem Jičína.
Ani bych neřekl, že kanonýrem. Ale baví mě počkat si na ten správný moment a pak vyrazit.
