„Je to nejúspěšnější mistrovství světa, jaké jsem kdy zažil,“ řekl 24letý Rolenc, který už měl titul z italské Valtelliny 2014. Doktor ho přitom na závody nechtěl vůbec pustit.
„Strašil mě, že když budu závodit na antibiotikách, dostanu zánět ledvin a pro srdce to bude hrozný nápor. Reprezentační trenér mě ale poslal ke sportovnímu specialistovi do Jilemnice, ten mi dal nějaké prášky a říkal, že by to nemuselo být tak špatné,“ líčil Rolenc.
Až do odjezdu se kurýroval, netrénoval. Výsledek v Bosně byl pak možná ještě lepší, než čekal - začal třetím místem v klasickém (dlouhém) závodě, v hlídkách bral společně s Antonínem Halešem a Vladimírem Slaninou první zlato, ve sprintu a sprintových hlídkách přidal další.
„Dlouhý byl fakt šílený závod, byl jsem ‚finito‘, nemohl jsem dýchat. Říká se, že si ‚vypálíš kotel‘, z toho úsilí kašleš. Ty problémy jsem si přivolal zpátky,“ uvedl s tím, že nyní se musí pořádně doléčit.
Ještě podstatně většími patáliemi si už v předzávodním období prošla 25letá Valíková. „Od listopadu do ledna jsem byla nemocná, měla jsem černý kašel,“ prozradila slečna, jež pracuje v Iktovém centru neurologického oddělení pardubické nemocnice. Přípravě proto moc nedala a z Banja Luky odjížděla nadmíru spokojená.
„K individuálním medailím bylo tentokrát daleko. V deblu nás s Terkou Brožovou dali dohromady až na místě, předtím jsme spolu v lodi nikdy nejely. Ale obě jsme zkušené vodačky, sedla jsem si dozadu a řekla, že tomu budu velet. Tak to i probíhalo a zvládly jsme to v pohodě,“ komentovala první místo v kategorii C2 žen. „Byl to strašně náročný, nejbolestivější závod v životě. Na mezičasu to bylo dobré, potom už nás hnal adrenalin a vidina zlata.“
