O víkendu dvaadvacetiletá judistka Kristýna Plevová přeprala soupeřky a vyhrála Mistrovství České republiky v kategorii do 78 kilogramů. Zvítězila, ačkoli váhově patří do nižší kategorie. „Prala jsem se v této váze, protože nás je v týmu víc a vážíme podobně,“ vysvětluje. „Já jsem velká a mám sílu, takže mi nevadí prát se s holkami o osm kilo těžšími,“ dodává.
Dávala pozor na koleno
Obhájkyně loňského prvenství musela přizpůsobit taktiku kvůli nedávnému zranění. „Od operace menisku uběhlo teprve pět měsíců, takže jsem se bála. Hlavní taktika proto byla jít na zem a tam bodovat,“ vysvětluje. „Nejen kvůli kolenu, ale i soupeřkám, které byly dost těžké a já jsem na zemi dobrá,“ dodává.
První tři zápasy zvládla tímto způsobem za dvacet vteřin. V posledním soupeřku „upáčila“, ta se následně vzdala. „Ukázalo se, že ještě nepatřím do starého železa,“ hodnotí svůj výkon členka týmu Judo Club Hradec Králové.
Za největší dosavadní úspěch považuje svěřenkyně Pavla Petřikova nominaci na mistrovství světa do 21 let. V současné době ale upřednostňuje studium na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. „Dřív
pro mě bylo číslem jedna judo, teď mám jiný žebříček hodnot,“ vysvětluje.
Se sportem, kterému se věnuje celý život, ale rozhodně nekončí. „Dělám ještě kickbox, fotbal a florbal,“ vyjmenovává další sportovní aktivity. „Jezdila jsem i na skibobu.“
Jedním z důvodů, proč u juda vydržela dodnes, je parta lidí, která se při této příležitosti schází. „Na tréninku si dáme do nosu a potom jsme zase dobří kamarádi. To se mi líbí,“ popisuje atmosféru v týmu.
Že jde spíše o mužský kolektiv, mladé sportovkyni nevadí. „Chlapi nás berou prostě jako jiného chlapa, akorát s prsama,“ říká Plevová o společných trénincích. „Nemlátí nás vší silou, ale určitě nás ani nijak zvlášť nešetří,“ dodává. A jestli nějakého kluka porazila? „Nestává se to často, ale určitě potěší, když to nějakému nandáte,“ přiznává.
Snít nepřestává
Stejně jako v jiném sportu se u juda zraněním nevyhnete. U hradecké judistky to odnesly prsty, levé koleno a o nespočtu modřin, naraženin nebo rozbitých nosů říká, že ani nestojí za řeč. „Jednou se mě dokonce ve škole učitel ptal, jestli nemám doma problémy, ať to řeknu, že to škola vyřeší,“ vypráví s úsměvem o reakci tělocvikáře, když viděl její modřiny.
I když v judu vysoké cíle už nemá, nepřestává snít. „Mým snem je kombinovaný zápas. Něco jako MMA,“ zamýšlí se. „Teď trénuju pod vedením Anatolie Hunanyana. Je to opravdu skvělý trenér a doufám, že ze mě třeba ještě něco udělá.“
