Na co jste myslel, když v Táboře hrála česká hymna na počest syna?
Byl jsem šťastný. Vlastně jsme nic podobného nečekali, ideální forma má přijít až později. Byl jsem dojatý, ale slza neukápla.
Neproběhly vám třeba hlavou i vaše úspěchy?
Ty jsem dávno hodil za hlavu. Teď je tu kariéra mladýho.
Vy mu s ní pomáháte. S čím konkrétně?
Prakticky se vším, snad kromě masáží (smích). Na to máme člověka. Já funguju jako trenér, mechanik, řidič...
A to vás uživí?
To ne. Mám u nás doma v Kamenici cyklistický krámek. Přes léto se mu věnuju a pak jsem rád, že se v zimě můžu sklouznout s Radkem.
Říkáte doma v Kamenici. To asi během cyklokrosové sezony moc neplatí, že?
To jsem spíš cestovatel. Zázemí máme blízko Bruselu. Stará se o nás taková hodná rodina. A Radek má dobré podmínky pro trénink. Často se sveze s Nijsem nebo Albertem.
Vy a starší syn v Belgii, zbytek rodiny v Česku. Nepřináší to problémy?
Někdy je to špatně. Taky je pravda, že už bývám z těch cest unavený. Občas se seberu, Radka nechám v Belgii a jedu na čtrnáct dní domů.
Co mladší syn Danny? Jméno má po vašem slavném soupeři De Bie. Bude z něj také cyklokrosař?
Je mu patnáct, zkouší to, začíná. Vlastně ve stejném věku jako Radek. Danny teď vidí zblízka bráchu, má motivaci. Chce to čas, ale mohl by být dobrej.
Radomír mladší hrál do patnácti let hokej. Může z toho teď nějak těžit?
Byl brankář, takže těžko.
Ke kolu jste ho přetáhl vy, nebo chtěl sám?
Kolektivní sport už ho nebavil. Nechtěl spoléhat na někoho jinýho.
Může být jednou jako vy mistrem světa?
Už letos měl naději. Nechci nic zakřiknout, ale za dva tři roky... Uvidíme.
