Alexandrovová nejen že žije v Říčanech kousek od Prahy, ale ona by ráda svůj vztah ke střední Evropě orazítkovala i ziskem občanství. „Co se mi líbí? Všechno. Všechno je krásné. Opravdu!“ říká dobrou češtinou, byť stále s citelným ruským přízvukem.
Tak výhradně pozitivní vztah k bydlišti nebývá zvykem, jenže Alexandrovová má srovnání, které většině Čechů chybí. Narodila se v Čeljabinsku, na úpatí Uralu, poblíž kazašských hranic. Pak rodina Alexandrovových přijela do Prahy na žákovský turnaj – a zrodila se láska.
„Oproti Rusku je tu strašný klid. A výborné podmínky na hraní, spousta kurtů. Je to úplně jiné,“ líčí. „A my si řekli: „Zůstáváme!“
Proto se z východu před 11 lety stěhovali i její rodiče a bratr se sestrou. V Paříži všichni společně vyhlíželi oslavy postupu do 2. kola, které by se nezrodily bez tréninků na kurtech v pražských Spojích a bez vedení kouče Petra Kralerta. „Jsem strašně spokojená. Nevím, jak trenér, ale já jo,“ zasmála se Alexandrovová, na jejíž přípravě se výrazně podílí také její otec.
V měřítcích ženského tenisu je ruský obr aktuálně svojí kvalitou pod výkony Češek. „Konkurence je teď obrovská,“ uznává Alexandrovová, že by po zisku občanství šance na starty ve Fed Cupu paradoxně klesla.
„Hrát za Česko? Proč ne. Přemýšlím o tom, ale zatím jsem pro občanství neudělala skoro nic,“ říká upřímně. „Musím najít čas. Sama totiž nevím, jak dlouho to může trvat. Půl roku?“
Nejvíc ji k takovému kroku žene představa, že by se v adoptované vlasti a jejím „klidu a kráse“ mohla dál zlepšovat. Nyní je 86. hráčkou žebříčku, vyhrála osm turnajů nižší série ITF. Na Spartě si zkusila i tréninkové duely jak se Siniakovou, tak se svojí čtvrteční sokyní Plíškovou. K ní vzhlíží: „Ona už je hráčka top class.
Hraje strašně rychle, má neuvěřitelný servis. Bude to pro mě zajímavý zápas.“
A pro fanoušky vlastně také. Protože není vyloučeno, že se tyhle dvě třeba jednou potkají pod stejnou vlajkou.
