"Přímo na vrcholu jsme si neuvědomovali, co jsme dokázali. Byli jsme tak vyřízení, že jsme přemýšleli jen o cestě zpátky. Věděli jsme, že hlavní je vrátit se, pokud možno zdraví. Žádný zvláštní pocit jsme nevnímali, kromě strašného vyčerpání. Až zpětně v Káthmandú, v baru u Čtyřiceti tisíc stop, kde se evidují všechny expedice, a zvlášť se podepisují ti, co tam nahoře stáli, jsme si při podepisování vedle Messnera uvědomili, že jsme asi něco dokázali," vzpomíná šestatřicetiletý horolezec.
Jak to vůbec vypadá na nejvyšší hoře světa?
Přímo na vrcholku je kupa věcí, které tam nechávají jednotlivé výpravy. Takže podle toho se dá vrcholek poznat. My jsme se původně s Vláďou Noskem fotili ještě před vlastním vrcholem. Zmátla nás taková mulda. Já se chtěl podívat i na druhou stranu, do Nepálu a uviděl jsem, že nám zbývá ještě "kousek" cesty. Tehdy ten kousek představoval dobře třičtvrtě hodiny dřiny.
Přímo pod Everestem jste i nocoval.
Moc jsem toho nenaspal. Do jedenácti jsem vařil a ve dvě jsme už vyráželi na cestu. Navíc jsme měli jen jeden spacák na dvě noci v osmi tisících tři sta metrech nad mořem!
Pokořit Everest, to chce určitě zkušenosti. Kde jste je získával?
V roce 1994 vznikla parta kolem Rakoncaje, se kterou jsme se vydali do Himálají, ale nepodařilo se nám vylézt na Everest. O dva roky později jsem se podílel na organizování další expedice, na kterou jsem nakonec neodjel. A předloni jsem to zkusil znovu.
Čemu se věnujete v přípravě před vlastní expedicí?
Největším problémem je poshánět peníze a druhá věc je fyzička. Čím větší, tím lepší. V ho - rách se projeví. Můžu potvrdit známou pravdu, že se hora neptá, co člověk dělal poslední tři měsíce. Dlouhodobá příprava je nezbytností.
Jakým způsobem jste tedy trénoval před cestou na Everest?
Před Everestem jsem téměř rok nelezl. Své kolo Rock Maschine jsem přejmenoval na Everest Maschine a jezdil jsem závody. Běhal na sucho, v zimě pak maratony na běžkách. Jednoduše jsem prostě drtil fyzičku. Věděl jsem, že techniku mám a ve vysokých horách není až tak velká obtížnost lezení, ale je to záležitost fyzičky a vůle. Hlavně vůle, zkousnout a jít za nějaké hranice. Vůle je v horách důležitá, především v osmitisícovkám. Tam víc než kdekoliv jinde, výmluva se dá najít vždycky, nikdo nemůže druhého nutit. Je to o tom, do jaké míry se člověk dokáže zmáčknout.
Kdy jste si vypracoval sebeovládání Vy?
Díky základům z volejbalu, kdy jsme jako dorostenci trénovali šestkrát týdně. Ke sportování a k tréninku jsem měl i díky oběma rodičům, kteří sportovali, kladný vztah. Baví mě trénovat, i po rozpadu volejbalového oddílu jsem si trénoval sám pro sebe bez nějakého cíle. Fandím všestrannosti. Rád si zaběhám, zalyžuji, vyjedu na kole, zablbnu na kajaku. Po fyzické stránce nemám strach, že bych se nepřipravil.
Kolik vám trvá vlastní balení?
Mám zkušenosti, ale je pravda, že se balím čím dál hůř. Myslím si, že jednou přestanu lézt, protože mě nebude bavit se balit. Dřív jsem se balil za pět minut dvanáct, teď spíš pět minut po dvanácté a je jedno, jestli odjíždím na víkend na Prachovské skály nebo do Himálají.
Co děláte, když zjistíte, že Vám chybí věc, kterou potřebujete?
Když vybalím a zjistím, že mi něco chybí, což se občas stává, řídím se pravidlem "co nemám, to nepotřebuji". Nebo improvizuji.
Chybělo Vám někdy něco podstatného?
Dvakrát jsem nevycestoval, protože jsem neměl pas. Jednou jsem si vzal pas manželky a podruhé jsem předložil pas dítěte. Teď už si pasy kontroluji.
Co pro Vás znamenají Himálaje?
Vysoké kopce jsem obdivoval a miloval odmalička. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych tam vylezl já. Hory jsou ovšem krásné všude i skalky tady na Vysočině. Jejich nádhera mě unáší i po návratu z Himálají. To teprve potom si člověk uvědomí, co tady máme.
Máte raději hory v zimě nebo v létě?
Říká se, že horolezectví je nejlepší způsob přezimovat léto. Já mám rád hory v každém ročním období.
Jak jste se vůbec k horolezectví dostal?
V roce 1982, když mi bylo osmnáct, mě vzal táta na Velkou Fatru a tam jsem potkal lidi, se kterými jsem začal později lézt.
Parta je určitě na horách důležitá.
Ve vysokých horách je podstatná. V devadesátém osmém jsme měli obrovské štěstí. Přestože jsme se někteří viděli poprvé až přímo na expedici, atmosféra byla skvělá na rozdíl od prvního pokusu v roce 1994, kdy se sešel tým hvězd, ale duch družstva nebyl ideální. Předloni se nikdo na nic nevymlouval, každý odváděl maximum. Na skalkách nebo v nižších horách se dá na něco hrát, ale během dvou měsíců se ukáže, kdo jaký je, každý se odhalí.
Znáte recept na překonání ponorkové nemoci?
Nejlepší je, pokud je v týmu komik. Chce to, aby lidi byli naladěni stejně, dokázali si dělat srandu i ze sebe.
Jakou pozici jste měl při výstupu na Everest Vy?
Neměli jsme určené pozice, ty krystalizovaly až během pobytu.
Na co myslíte při dlouhotrvajícím výstupu?
Na úplně obyčejné věci: na rohlík s vlašákem, na pivo, na biftek, na teplo, na sex, na děti … Na to, ať už nebolí hlava, břicho, není průjem, není zima, nefučí vítr, na kyslík, na to, že už nikdy … Během dvouměsíční expedice člověk probere život pěkně od začátku.
A co Vám přináší dobytí jednotlivých vrcholů?
Uskutečnění jednoho snu, radost z toho, že na to mám. Člověka horolezecká expedice propere, umožní mu nový pohled na hodnoty.
Máte respekt z hor?
Mám. Když jsem jel na Everest, tak jsem ženě dal poprvé v ži votě podpisová práva od všech aktiv. Když člověk přijede k Everestu a vidí mohutný, úžasný kopec, tak z něho musí mít respekt. Ale ten je třeba mít i z Drátníku.
Jak bere Vaše horolezectví rodina?
Táta mě vlastně k horolezectví nepřímo přivedl, ale matka a babička s tím dlouho "bojovaly". Žena od začátku věděla, o co jde.
Máte talismany?
Pokaždé jsem měl, na Everest jsem šel s plyšovými medvídky od svých dětí, jednoho z nich jsem věnoval holčičce v Tibetu.
Jste připraven, že Váš syn by se zajímal o horolezectví?
Je mi jedno, čemu se děti budou věnovat, nechci je do ničeho nutit, ať si vyberou samy. Každý si může najít svůj Everest a nemusí to být zrovna jen sportování.
Jaký je Váš názor na ženy v horolezeckých expedicích?
Vyloženě horolezectví ve vysokých horách asi pro ženy moc není. Nebráním jim v tom, ať si každý dělá co chce, ale asi to není to stoprocentní.
Usnadňuje Vám vývoj materiálů život v horách?
Když jsem začínal lézt, tak jsme si sami všechno vyráběli včetně cepínů, maček. Protože jsme si je za komunistického režimu nemohli tady koupit. Šili jsme si sami spacáky, bundy. Teď testuji špičkové outdoorové a horolezecké oblečení Schwarzkopf a Hi-Tec. Je to o něčem jiném, ale stále, a tím víc, smekám před Mallorym a Irvinem v huberťákách na Everestu. Vybavení může posunout výkony, umožní komfort, ale není to základ. Ten je hlavně v lidech.
Můžete poradit začátečníkům, co podnikat a co dodržovat při přípravě na expedici do velehor?
Důležitá je láska k přírodě, k horám. Umělé stěny sice umožňují natrénovat sílu a obratnost, ale základem je vztah k přírodě. Horolezectví není organizovaný sport, každý si může si vybrat, co bude dělat.
Kdy jste byl poprvé na horolezecké výpravě?
V roce 1989 jsem byl v zimě na Ťan Šanu a v létě na Pamíru a po té zkušenosti jsem si řekl, že na to kašlu. Myslel jsem si, že se k tomu vrátím až budu starý, ale o pět let později jsem dostal nabídku na Everest a ta se neodmítá.
Co chystáte na letošní rok?
Měli jsme naplánovaný projekt 2000, chtěli jsme se v rámci jedné expedice pokusit vystoupit na pět osmitisícovek v Pákistánu. Nanga Parbat, K2 Gasherbrum I. a II. a Broad Peak. Já jsem se chtěl pokusit o kombinaci K2 a Broad Peaku, ale z finančních důvodů jsme projekt museli zrušit a připravujeme s týmem Himaláje 8000 náhradní variantu - na podzim chceme vystoupit na třetí nejvyšší horu světa Kančenžengu.
Na kterých kontinentech jste zlezl hory?
V Jižní Americe, Evropě, Asii. V Africe jsem byl jen na skalkách v Maroku.
Při svých cestách jste poznal množství lidí a kultur. Kde se Vám líbilo?
Všeobecně mohu říct, že se mi líbí Asie jako celek. Hlavně budhisté, kteří jsou hodně tolerantní, berou své náboženství jako životní styl. Jsou hodně usměvaví, pro každou legraci, žádný spěch. Naopak bylo mi líto Tibeťanů. Číňané se na jejich území chovají jako kolonizátoři a myslím si, že pokud to půjde tak dál, že Tibeťané jako národ zaniknou.
Jak se dorozumíváte v zahraničí?
To je moje největší slabina. Umím dobře rusky, ale s prostými lidmi se domluvíme i beze slov, jde spíš o souznění než dorozumívání se jazykem.
Šel byste na Everest po získaných zkušenostech znovu?
Určitě. Pokud člověk dělá horolezectví, tak Everest představuje vrchol.
