Pod můstkem jste potkali člověka trochu nahrbeného, jako by na zádech vláčel nějakou vinu, navenek bez jiskry.
Vyzáblý bledý obličej, uhýbavý pohled, v očích rozpačitost, nejistota, když ne rovnou bázlivost. Nebylo těžké vytušit, jaké myšlenky se mu honí pod přilbou: zase to zkazíš, nemáš na to...
Teď tu stojí vyrovnaný muž. Do tváře se mu ostře zařízl sebejistý výraz. Stal se zázrak? Vypadá to tak. Sedmadvacetiletý český skokan na lyžích teď na Turné čtyř můstků ohromoval sportovní svět. Po mnohaletém mátoření českého týmu, u kterého se trenéři střídali jako klobouky na věšáku, se to zdá neuvěřitelné.
Takový vzestup nečekal nikdo, doufali jen někteří.
„Dobrých pět let jsme se vraceli ze Světových pohárů domů do Frenštátu jako spráskaní psi,“ vzpomíná pětapadesátiletý Milan Janda, Jakubův otec.
Trapných skoků a nevysvětlitelných selhání prožil mladý Janda mnoho. Třeba když se v lednu 1998 v Bishofshofenu při kvalifikaci propadl na 57. místo skokem 84 metrů. Za délku dostal minusové body, a to v den, kdy na můstku dolétl Wildhölzl na 131 metrů. „Nevím, co jsem tam udělal!“ hlesl.
Říkalo se o něm, že je mistrem světa v tréninku. V samotném závodě klesal o třídu níže.
U týmu se vyměňovali trenéři, bylo to famózní defilé slavných skokanských jmen: Matura, Raška, Ploc, Fízek, Jiroutek, Mikeska, Tánczos.
Většinou o závodnících hlásili: Vědí všechno, jak mají co dělat, ale skákat musí sami! Nebo: Nemají morálku, nejsou odolní. Nebo: Každý si jde svou cestou, vymklo se to z rukou.
Tak dost, jedeme po svém
Před dvěma lety přijel otec Milan Janda na jeden ze závodů Světového poháru. V ten den nikdo z českých závodníků nepostoupil z kvalifikace do závodu mezi padesát nejlepších. Další ostuda českého skoku. Kde je trenér? ptal se Janda závodníků. Nevíme. Není. Tak dost, řekl si. Pojedeme po svém, nebo toho necháme!
Na jaře 2004 se rozjeli syn s otcem do Slovinska za trenérem Davidem Jiroutkem, který tam působil.
„Jiroutek přišel s něčím, co já v životě neviděl,“ dušuje se Janda syn. Je to výrobní tajemství. Jiné posilování, odlišná dynamika, jakoby objevení nových svalů.
JAKUB JANDANarodil se 27. dubna 1978 v Čeladné. Při výšce 178 cm váží chabých 63 kg. V posledních dvou sezonách prorazil mezi elitu, loni získal stříbro a bronz na mistrovství světa, letos vede Světový pohár. Stává se následovníkem olympijského vítěze Jiřího Rašky. V anketě Sportovec roku 2005 byl třetí za Jágrem a Neumannovou. Je svobodný, má přítelkyni Lucii. |
I když Slovinec Vasja Bajc, všeobecně uznávaný spasitel, nastoupil k týmu v září 2004, ještě při mistrovství světa v Oberstdorfu 2005 se psalo, že Jandovým osobním trenérem je David Jiroutek. Bylo kolem toho na lyžařském svazu hodně zlé krve.
Davida Jiroutka pokládá Janda vedle manažera Františka Ježe za svého nejlepšího přítele a rádce. Pokud možno se od obou nehne. Po Bajcově příchodu k žádné technické revoluci nedošlo. Skákalo se tak jako předtím. A testy reprezentantů jsou po osm let stejné, což ostatně Janda dosvědčuje.
A on sám? Neuměl snad skákat před Bajcovým příchodem? Uměl, ale byl labilní, nervní, nespolehlivý.
Tohle se za velkého mága Bajce změnilo.
Bajc vytvořil dosud nepoznané klima. Díky svým stykům s výrobci měli konečně i čeští skokani lyže, boty, kombinézy, vše srovnatelné se světovou špičkou. „Potíže? Tím si nezapleveluj hlavu, říkal mi,“ vzpomíná Janda. Trenér zvedl telefon a věc vyřídil. Na lyžařském svazu si dal podmínky: To a to chci, když ne, tak nazdar!
„Tohle se nikdy předtím nepovedlo,“ říká jeden z mnoha předchozích trenérů Jiří Raška. „To by žádný český trenér nedokázal. Ty ses zbláznil, řekli by mu na svazu.“ Bajc vnesl do týmu pohodu a klid. Janda má k němu respekt. Nedůvěra se vytratila. Pojednou zvládal v závodě to nejdůležitější, totiž onen zdánlivě jednoduchý pohyb -odraz na hraně stolu. Ve dvou třech setinových zlomcích vteřiny se odrazit přesně a dynamicky. Ne šlápnout do prázdna.
Měl vyhráno.
Janda létá v extrémním stylu, leží mezi lyžemi, má je až za ušima. Neusiloval o něj, měkké kotníky mu to dovolují. Už to není plachý mladík, dokáže zažertovat i jako playboy: „Ale od kotníků nahoru měkkej nejsem!“ Měří 178 centimetrů, a tak může mít lyže 260 centimetrů dlouhé. K tomu však musí vážit s kombinézou a botami nejméně 63 kilogramů.
Sport? Ne, leda tanec
V osmi letech měl malý Kuba za kamaráda Zbyňka Krompolce, tehdy už nadějného skokana. Ten ho dotáhl k můstku. Tenkrát rostla ve Frenštátě nadějná generace, ale sportovně přežil pouze Janda.
Nikdy nebyl přirozený talent. Zachovala se kazeta z doby jeho skokanského dospívání.
„Jak on tam skákal, to byla hrůza,“ říká otec Janda. Pamatuje si i na jeden titulek v nějakých regionálních novinách: Přijede Janda, nebudeme poslední!
Rostl jaksi těžce, nesahal si na opravdovou sportovní slávu. Ale byl zavilý. Zůstal urputný. „To byly vlastnosti celé rodiny,“ říká Milan Janda senior.
V deseti letech jej při hře na slepou bábu koplo jedno děvče pod levé oko. Roztříštilo mu očnici. „Vsadili mu plastovou lasturu, jenže na postiženém oku zůstalo dvojí vidění,“ vzpomíná otec Janda.
Skákat? Zcela vyloučeno! Lékařský ortel byl tvrdý. A jiný sport? Když, tak jedině tanec. Až jeden ze specialistů na pražské klinice připustil: Na malé můstky může. A pak řekl: „Mistr světa z něho nikdy nebude a on toho stejně nechá.“ Dvojí vidění Jandovi zůstalo v polovině levého oka. „Proto také při odrazu svírá silueta přílby s tělem jiný úhel, má jinak skloněnou hlavu než ostatní,“ říká Janda senior.
Chladní šampioni
Jeho syn drží své emoce na uzdě, šetří emotivními gesty. Po úspěchu je jeho úsměv zdrženlivý, jásot nijaký (sotva zvedne lyže), radost téměř nulová.
Na Turné čtyř můstků porážel jen málokdy porazitelného - Fina Janne Ahonena. Skokana s kamennou tváří, zmrzlým úsměvem a studeným leskem v očích.
Jsou si podobní. Řekněme rovnou, že Janda je český Ahonen. Na dně burácejících kotlů stojí po vítězstvích jako šampioni jaksi nepřístupní. Nehodlají mrhat city k potěšení davu a k radosti médií. Melírované vlasy změkčují Jandův výraz, možná na popud přítelkyně Lucky.
Žádnou slávu si nepřipouštějí, i když právě Janda na ni musel dlouho čekat. Provokující otázky chladně odráží. Jen si poslechněte, co odpovídá v posledních měsících.
Cítíte se jako favorit? „Cítím se jako normální skokan, jen mám víc štěstí.“ Vyhráváte na všech můstcích... „Já to nevnímám. Minulé závody jsou za mnou. Zítra může být všechno jinak.“ Jak se těšíte na olympiádu? „O olympiádě budu mluvit až po olympiádě. Nechci si naběhnout.“ Jak se cítíte po vítězství? „Necítím žádné emoce.“
Všechny nás těší, že jste vedoucím mužem Světového poháru. „Nevnímám, že jsem ve žlutém.“ Janda žije přítomností a budoucnosti jako by se bál. Jednou v rozhovoru řekl, že skokanský sport je prase. Přestane vám to jít a nic s tím nenaděláte. Možná, že podvědomě prožívá celou tu story Němce Martina Schmitta, kdysi nejlepšího na světě.
Před pěti lety šokoval podobně strmým vzestupem, prý objevil tajemství letu vzduchem. Trenér Reinhard Hess už nemohl slova hrdina nebo hvězda slyšet. „Etika sportu mizí, hrdinové bývají vzýváni do nebes, pak jsou přibiti na kříž,“ prohlásil. Schmitt je už odepsaný. Vyhořel.
Dnes vydělám na kuchyň
S přítelkyní Luckou, o sedm let mladší, chodí Jakub už pět let. Bylo jí patnáct, když se poznali. Koupili starší byt, otec pomáhal renovovat. Přemýšlejí, že si pořídí dům. Dřív žil Janda od výplaty k výplatě, zbývalo mu málo. To se změnilo. Z finského Kuusama, kde nedávno skákal Světový pohár, psal mobilem zprávu pro Lucku, že se bude snažit, aby vydělal na kuchyň.
Své příjmy už počítá na miliony. Za jedno vítězství na Turné bral kolem půl milionu korun, takže má za jediné vystoupení víc než Lucie Bílá. Stal se postavou na celostránkových novinových inzerátech prestižní zahraniční firmy.
Říká o sobě, že je nejtvrdohlavější člověk na světě. Zdá se, že jeho zázračná cesta z nicoty to dosvědčuje. Skáče s jasnou hlavou, je v pohodě. Janda ztělesňuje velkou tajemnost skoku na lyžích. Z ubíjejících pochyb a chudoby dolétl k sebejistotě a slávě milionáře.
